Jednoho podzimního dne se vydala parta kluků z vesnice jménem Klikačov na výlet. Partu tvořil Petr, Honza, David, Tomáš a vůdce výpravy Michal. Kluci si s sebou vzali jen čutory s pitnou vodou, nějaké potraviny, kapesní nůž, fotoaparát a mobilní telefon pro případ, že by se někomu z nich něco stalo. Chvilku šli lesem, až dorazili na jakýsi palouk, kde se tyčila obrovská skála. Přesně řečeno, vypadalo to jako skála.
"To zmáknem, ne?", řekl Honza, který byl hned po Michalovi nejstarší.
"Jasně", řekl Michal, „Ale lezte pomalu a opatrně!"
Kluci se tedy pustili po skále k vrcholku. Cestou museli překonávat nelehké překážky, ale ať už sebevíc unaveni, dostali se všichni až nahoru. Nahoře je však čekalo nemilé překvapení, totiž pohled do kráteru sopky, která vypadala jako by chtěla každým momentem začít chrlit lávu. Kluci se zděšeně podívali na Michala, jako kdyby chtěli říci: „Tak a co teď?" Z jejich vyděšeného pohledu bylo jasné, že se nezmůžou na slovo. A když uviděli Michalův strnulý výraz, znejistěli ještě víc. Jediný, kdo neztratil hlavu a nezpanikařil, byl Tomáš. Vylovil z batohu mobil a začal telefonovat. Petr si toho všiml a rozhořčeně povídá: "Ty seš dobrej, nám tu jde o život a ty si klidně telefonuješ!"
„Hele, buď v klidu,“ odpověděl Tomáš. „Volám linku sto padesát, aby nás přijeli zachránit."
Kluci měli obrovské štěstí. Hasiči byli během pěti minut na místě, a sotva kluky sundali, sopka začala chrlit rozžhavenou lávu. Vystřikovala ji ve velkých rudých chomáčích po celém okolí. Když to kluci viděli, vyrazil jim pot na čele. "Příště radši půjdeme jen na místo, které dobře známe."
AUTORŮV ZÁVĚR: Co z tohoto příběhu plyne za poučení, si asi sami domyslíte: Je dobré poznávat nové věci, ale nemusí to být za každou cenu, zvlášť když je v sázce život."
Autor: nevidomá Petra Zelenková