Cyklistika je nejlepší sport ze všech, protože ho mohou provozovat i naši čtyřnozí kamarádi. Přestože se to nezdá být pravda, je to tak. A pokud mi nevěříte, přečtěte si pozorně následující příběh.
Nikdy jsem si nedokázala představit, že by na jízdním kole, které má dva pedály, mohl jezdit někdo čtyřnohý. Až na střední škole jsem byla vyvedena z omylu. Je to možné.
Když jsem začala chodit do prvního ročníku střední školy, poznala jsem mladého muže, který chodil o berlích. Jmenoval se Pavel Opl. Znala jsem ho poměrně dobře, poněvadž chodil do stejného ročníku. Tento mladík nedbal na svůj handicap a i nadále žil naplno. Ani jeho záliba "závodní cyklistika" pro něj nepředstavovala nic nezvládnutelného. V tomto směru byl zkrátka frajer a všichni ze třídy jsme ho obdivovali.
Jednoho dne o přestávce, když Pavlovi spadla berle, prohlásil: "Jééé, upadla mi noha!" Všichni jsme se na něj nechápavě podívali a dali se do velkého smíchu.
Blázníš? Jaká noha? Snad berle, ne?" řehtali jsme se.
Pavel nám však podal okamžitě vysvětlení: "Já mám ty berle místo předních nohou a taky mi tak slouží."
Svým označením pro berle nás všechny ohromil a to především nápaditostí přirovnání a za druhé v jeho situaci značným smyslem pro humor. Někdy mi na Pavlovi vadilo, že i když na tom byl zdravotně špatně, přesto si dělal ze svého zdravotního stavu legraci. Jinak to ale byl moc fajn kluk.
Nikdy nezapomenu na jeho reakci, když jsem mu dala v prváku k Vánocům dárek v podobě čtyř koblih. Dvě byly s nugátem a dvě klasicky s marmeládou.
Přestože jsem nevidomá, dokážu si představit, jak se mu rozzářily oči, když rozbalil krabici a uviděl ty koblihy. Pokud si vzpomínám, jeho reakce zněla: "Jéé čtyři kobližky! Péťo, moc ti děkuji! Ty víš, čím mým čtyřem nohám udělat radost!"
Pavel měl radost z jeho oblíbené pochoutky a já z toho, že má radost on.
Od té doby o něm říkáme, že je to naše rarita a vydobyl si přezdívku "čtyřnohý cyklista".
Autor: nevidomá Petra Zelenková