VÍM, ŽE MÁM TU NEJLEPŠÍ MÁMU NA SVĚTĚ
Rozhovor s maminkou
Když člověk jednou začne zpovídat lidi, nezastaví se před ničím, ani před vlastní maminkou. Ne že bychom si nepovídaly dost často jen tak, ale když máte připravené otázky a zapnutý diktafon, nejde o běžné povídání, ale o skutečný rozhovor. Maminka nejdřív namítala, že přece není žádná slavná osobnost, ale vysvětlila jsem jí, že se nezaměřuji na slavné, ale na zajímavé lidi. A zajímavá moje maminka určitě je! Posuďte sami.
PETRA: Jsi vyučená pasířkou. Co to přesně obnáší?
Maminka: Je to vlastně letování korálků a zasazování kamínků do lůžek hlavně při výrobě bižuterie nebo ozdobných předmětů, svítidel a podobně. Používá se měkké, nebo tvrdé pájení, galvanizace, ale dopodrobna ti to vysvětlovat nebudu.
PETRA: Proč sis vybrala právě pasířství jako výuční obor? Bavilo tě to?
Maminka: Nevybrala jsem si to, dostala jsem se k tomu spíš náhodou. Bydlela jsem s rodiči ve Vyšším Brodě a moc možností jsem neměla. Na některé obory bylo kvůli velkému zájmu nemožné se dostat. Ale já dělala atletiku a házenou, takže tatínka napadlo obtelefonovat všechny sportovní instituce a ty mi poslaly nabídkové listy, co bych se u nich mohla vyučit. Ze všeho nejvíc nás zaujal Jablonec, to byla velká sportovní základna. Nakonec jsem tam šla, bydlela jsem na internátě a vyučila se pasířství. A celé tři roky intenzivně trénovala.
PETRA: Jak dlouho jsi po vyučení v oboru pracovala?
Maminka: Moc dlouho ne. Když jsem se vdala a přestěhovala do Prahy, brzy se narodil tvůj bratr a potom ty a já už jsem se k té práci nikdy nevrátila.
PETRA: Mluvila jsi o atletice. Čemu ses v ní aktivně věnovala?
Maminka: Házela jsem oštěpem.
PETRA: A byla jsi dobrá.
Maminka: Nechci se chlubit, ale byla. Ve svojí věkové kategorii jsem získala republikové prvenství. Dodnes mám výstřižky z novin, kde se to komentuje. Mám na tu dobu moc hezké vzpomínky.
PETRA: Měla jsi nějaký sportovní idol, kterému ses se chtěla vyrovnat?
Maminka: Samozřejmě že měla. Byla to Dana Zátopková. Jednou jsem se s ní i osobně setkala na soustředění v Čáslavi, chvíli jsme si spolu povídaly. Obdivovala jsem ji.
PETRA: Mami, znám tě jako optimistické stvoření. Z čeho jsi máš v životě největší radost a co tě dokáže doopravdy rozesmát?
Maminka: Rozesmějí mě většinou náhodné situace nebo nechtěné přebrepty – humor, který vznikl sám od sebe a nepřipravoval se. Pokud jde o drobné radosti, vždycky mě potěší, když si můžu něco hezkého a zároveň praktického koupit. Třeba teď jsem si vybrala tenhle řemínek k hodinkám, který se mi moc líbí. Ale radost mi dokáže udělat například i hezké počasí, cesta na dovolenou, zkrátka jednoduché věci.
PETRA: A teď naopak: co tě spolehlivě rozzlobí?
Maminka: Když nad tím tak přemýšlím, tak spolehlivě mě umíš rozzlobit ty, Petro. Většinou v situacích, kdy se chováš nerozumně.
PETRA: Například?
Maminka: Víš, že máš od doktorů doporučeno, abys hodně pila. A ty přijdeš ze školy a za osm hodin nevypiješ ani hlt. To mě dokáže vyloženě vytočit, což dobře víš. Jiná věc, která mě doopravdy vadí, je nespolehlivost. Například když si s někým domluvím schůzku na určitou hodinu a já přijdu včas a ten dotyčný pozdě, anebo vůbec. Nerozumím tomu, každý má dnes mobil, tak přece není problém omluvit se. Já osobně si radši vždycky udělám časovou rezervu.
PETRA: Kvůli mému tělesnému postižení nemůžeš chodit do práce. Kdyby však situace byla jiná, jaké zaměstnání by sis nejraději vybrala?
Maminka: Nevím, ale zdá se mi, že toho moc neumím. Asi bych šla zase spíš do výrobního procesu než do kanceláře. I když v poslední době pracuji často na počítači. Získala jsem dost zkušeností, dovedu si představit, co všechno se s tím dá dělat… Kdybych třeba měla možnost nějaké rekvalifikace, nějakých kurzů, pravděpodobně bych si vybrala práci s počítačem.
PETRA: Přemýšlela jsi někdy o tom, co mohlo být příčinou mého nádorového onemocnění?
Maminka: Přemýšlela jsem o tom často, ale k žádným závěrům jsem nedošla. Ani doktoři nedokážou říct, odkud se to vzalo. V rodině jsme nikdy nádorové onemocnění neměli. Napadlo mě, jestli v tom nesehrál svou roli výbuch v Černobylu. Časově to do sebe zapadá. Tenkrát nás před ničím nevarovali, říkali, že žádné nebezpečí nehrozí, takže jsme sbírali houby, borůvky…kdoví, co všechno to mohlo způsobit.
PETRA: Co nebo kdo ti nejvíc pomohl se smířit a vyrovnat s tím, co mě potkalo?
Maminka: Myslím, že nejvíc jsem si musela pomoct já sama.
PETRA: Už je mi sedmnáct a můžeme spolu mluvit o všem možném. Jak podle tebe vypadá a jaké by měl mít vlastnosti ideální muž?
Maminka: Pokud jde o mě, žádného ideálního muže už nehledám. Myslím, že spíš potřebuji dobré kamarády. Ale k tvojí otázce: ideální muž by měl pochopit, kdy je potřeba toho druhého podpořit. Měl by umět pomoct v těžkých situacích. Měl by být spolehlivý. Na tom, jestli je hubený, nebo tlustý, malý, nebo velký, podle mě vůbec nezáleží. Ne, vzhled opravdu nerozhoduje, důležité jsou povahové vlastnosti. Aby se o něj člověk mohl opřít. Protože být na všechno sám, tak to hrozně sžírá.
PETRA: V kolika letech ses poprvé zamilovala?
Maminka: Hodně brzo. Ve čtrnácti. Ale nebylo to opětované.
PETRA: Věříš v lásku na první pohled? Zažila jsi někdy něco takového?
Maminka: Já osobně jsem lásku na první pohled nezažila, ale věřím tomu, že někoho to může potkat.
PETRA: Dávala ti tvoje maminka tolik, jako dáváš ty mě? V čem?
Maminka: Myslím, že mi tolik nedávala. Byla jsem nejstarší ze tří sourozenců, měli jsme menší hospodářství, musela jsem v něm pomáhat a se sestrou jsme se staraly o mladšího bratra. Maminka i tatínek chodili do práce, neměli tolik času. Určitě jsem měla doma víc povinností, než máš dneska ty.
PETRA: Když už srovnáváš, v čem je můj a tvůj vztah jiný, než jsi měla ty se svojí maminkou?
Maminka: Vzpomínám si, že maminka se mnou nemluvila o tom, co každou dospívající holku asi nejvíc zajímá: tedy o klucích, vztazích a o všem, co k tomu patří. To jsem si musela sama porůznu zjišťovat. Já o těchhle věcech s Petrou mluvím. Říkám jí, na co má dost času, co jí neuteče. Náš vztah je otevřenější.
PETRA: Vím, že mi přeješ jen to nejlepší. Máš nějakou představu, kam bych to měla v životě dotáhnout?
Maminka: Chtěla bych, aby sis našla svoje místo, aby ses dokázala uplatnit. A co je hlavní, aby dělala to, co tě baví. Jsi komunikativní, měla bys pracovat s lidmi, v kolektivu.
PETRA: Kdybys mohla vrátit čas zpět, kolik let bys chtěla, aby ti bylo?
Maminka: Někdy bych čas opravdu chtěla vrátit. Kdyby to šlo, třeba do doby, kdy mi bylo dvacet. Ale chtěla bych k tomu mít dnešní zkušenosti a rozum. Určitě bych spoustu věcí udělala úplně jinak. Jindy si zase říkám: proč něco vracet? Vždyť se mám docela dobře. Spoustě lidí se daří daleko hůř.
PETRA: Myslíš si, že je snadné založit jako nevidomá rodinu? Dokázala bys to?
Maminka: Bojím se, že já ne. Že bych se s tím neuměla vyrovnat. Ale když pozoruji tebe, myslím, že by se ti to mohlo povést.
PETRA: Je podle tebe lepší, aby si nevidomý hledal vidícího partnera? Nebo na tom nezáleží?
Maminka: Určitě je lepší, když jeden z partnerů vidí a může tomu druhému pomoct. V našem okolí znám dva takové páry, mají děti a zdá se, že jsou to spokojená manželství.
PETRA: Nejsi věřící. Nestává se ti přesto v některých situacích, že se za něco modlíš?
Maminka: Jsem realista. Nikdy jsem se nemodlila, vždycky jsem brala věci tak, jak jsou. Když mám nějaký problém, prostě přemýšlím tak dlouho, až najdu východisko. Na zázraky nevěřím. Na kamarády, dobrou radu, pomoc okolí ano, ale najít řešení, rozhodnout se musím nakonec vždycky sama.
PETRA: I když na zázraky nevěříš, zkus si aspoň na chvíli představit, že ti někdo může splnit cokoli. Jakou prosbu nebo přání bys vyslovila?
Maminka: Aby byli všichni lidé na světě zdraví. Všechno si můžeš nějak obstarat, koupit, najít, ale zdraví je nejdůležitější. Chtěla bych ho hlavně pro děti. Aby neměly bolesti, aby netrpěly, aby nebyly týrané, aby prožily spokojené dětství. Protože od dětství se odvíjí celý další život.
PETRA: Děkuji ti, mami, za rozhovor!
V Praze, září 2004
Autor: nevidomá Petra Zelenková