leden 2003

Stále jsem se těšila ze dnů volna, jelikož škola začala až 6. ledna. Trochu jsem se věnovala učení, abych nepřišla do školy s prázdnou hlavou, protože se měly psát pololetní písemky a zkoušení a vysvědčení se blížilo. Ani na fotokroužek jsem nechodila. Měla jsem také několik vyšetření v FN Motol.  

3. ledna a sobota 4. ledna – POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ

   V pátek ráno jsem s mamkou, Martinem a ještě s jednou dobrovolnicí z FN Motol jeli vlakem do Svitav. Cesta byla příjemná a ubíhala rychle. Když jsme dojeli do Svitav, děsně lilo. Vydali jsme se od nádraží na místní hřbitov, který byl nedaleko. Všichni smuteční hosté postávali před obřadní síní. Cítila jsem okolo sebe hrozný smutek Měla jsem vztek na svět, že je tak nespravedlivý. Při projevu jsem neustále plakala a ve 12:15 hodin jsem se rozloučila se svou kamarádkou a myšlenkou, že se určitě ještě potkáme. Po obřadu jsme jeli k rodičům Drahušky domů, kde se sešla celá rodina s pozvanými smutečními hosty. V památku na Drahušku jsem od její maminky dostala mluvícího „FARBY BABY“ a malé plyšové prasátko s kšiltovkou. Zůstali jsme do druhého dne a rozloučili se slovy, že v našich srdcích Drahuška žije dál. V neděli dopoledne jsme odjeli zpátky domů.

6. ledna – ZPÁTKY DO ŠKOLY  

Po 14 denním volnu jsme se ráno opět sešli se spolužáky ve škole a přišly všední dny.

28. ledna – HOST

   Dopoledne jsem šla na vyšetření do FN Motol, tak jsem odpoledne zavítala na oddělení onkologie na fotokroužek, kde jsem se přivítala s Ivetou Kučerovou (vedoucí) a několika dobrovolníky. Pozvánku na fotokroužek přijal a také přišel profesionální fotograf, nyní žijící v Americe Jan Jarolímek. Dlouho nám o sobě vyprávěl a bylo to velice zajímavé. Zeptala jsem se ho také na pár otázek, ale bohužel nevím zda se mi to podaří zveřejnit v mé rubrice rozhovory, jelikož se mi během rozhovoru vybily baterie v diktafonu. Na závěr jsme všichni udělali nějaké fotografie za asistence profesionála. Po 18:00 hodině  jsme s mamkou jeli domů.

30. ledna – VYSVĚDČENÍ 

   Jelikož jsem trochu chraptěla a měla jsem v brzké době jet na hory, tak jsem zůstala doma a pro vysvědčení mi do školy šla maminka. Na tu bídu, když vím, že jsem tomu moc první pololetí nedala, to dopadlo docela dobře. Měla jsem 4 trojky, 4 dvojky a 8 jedniček. Dala jsem si sama sobě slib, že to na konci roku musí být lepší. Tak uvidíme. A zítra jsou jednodenní pololetní prázdniny. Hurá, zase volno!

únor 2003

Čekaly na nás prázdniny, já jsem si je o týden prodloužila. Jinak opět nějaká vyšetření v FN Motol, občasná návštěva na fotokroužek a hlavně se věnovat učení, abych slib daný sama sobě dodržela. 

1. února-sobota 8. února – POBYT NA HORÁCH

   Od FN Motol jsem v 10:00 hodin dopoledne odjížděla ještě s dalšími dětmi na zimní rekondiční pobyt dětí s onkologickým onemocněním na Šumavu, přesně do Nových Hutí na Kvildě. Po 2 hodinách jízdy jsme dorazili na místo. Po obědě jsme si šli prohlédnout terén. Sněhu bylo hodně.
   Každý den začínal stejně – budíčkem,  snídaní a následným pobytem venku. První den jsme stavěli sněhuláky, iglů a šli na procházku. Po obědě jsme byli opět venku. Každý den po večeři měli pro nás vedoucí připraveny různé hry. Další den jsem vyzkoušela jízdu na lyžích (sjezdovky) a docela mě to šlo a hlavně mě to bavilo. Až do konce pobytu jsem každý den dopoledne i odpoledne trávila na lyžích. Ke konci pobytu jsem si troufla sjet i půlku sjezdovky a kupodivu to nebylo špatný. Ve středu jsme jeli na výlet do Vimperku, kde jsme nakupovali a já  tam koupila dárek pro Honzíka Soukenku.
   V pátek večer jsme měli diskotéku a karneval. Já jsem byla za robota. V sobotu ráno jsme se připravovali k odjezdu a ani se mi nechtělo domů, ale na mamku jsem se těšila. Do Prahy jsme přijeli v čase, který byl stanoven (12:30 hodin). Žádné zpoždění jsme neměli. Ráda bych příští rok jela znovu, to už si troufnu i na sjezdovku celou. Tímto pobytem jsem si prodloužila prázdniny, které mi hned další týden začínaly.

10. února-pátek 15. února – JARNÍ PRÁZDNINY 

   Po týdenním pobytu na horách jsem prázdniny trávila v Praze. Chtěla jsem jet k babičce do Vyššího Brodu, ale jelikož babička měla kuchyň a koupelnu v rekonstrukci, tak jsem nikam nejela. Doma jsem se vůbec nenudila. Doháněla jsem učení, psala na počítači, chodila s mamkou na procházky a věnovala se svým zálibám. V neděli po návratu z hor mi zavolala Iveta Kučerová (vedoucí fotokroužku) zda bych nepřijala pozvání do ČT na natáčení povídání o indiánských prázdninách, které se konají vždy v létě ve FN Motol. Mimochodem letos už po páté. Nabídku jsem přijala.

13. února – NATÁČENÍ V ČT

   Dopoledne jsem se v doprovodu mamky vydala tramvají na Kavčí Hory. Ve 12:00 hodin jsme měli sraz v hlavní vrátnici ČT. Přijel Aleš Kysela (vedoucí KIDU), Blanka (taktéž jedna z vedoucích), Veronika Svatošová (dívka malující pusou–již jsem se dříve zmiňovala) s doprovodem a Honza – člen indiánského kmene Motolů. První se nás ujala pomocná režisérka a uvedla nás do místnosti, kde jsme se přivítali s Petrem Vackem, který uvádí pořad „POMÁHEJME SI“. Potom nás, kteří jsme se zúčastnili natáčení – mě, Aleše, Veroniku a Honzu upravila maskérka. Po 13:00 hodině jsme šli do studia natáčet. Při natáčení které trvalo necelou hodinu jsme užili spoustu legrace. Petr Vacek byl skvělý společník.Po natáčení jsme se nazpátek svezli autem, které vezlo Veroniku zpátky do FN Motol (Veronika tam je na dalším léčení) a odtud jsme jely s mamkou domů autobusem na Petřiny (tam bydlím). Byla to nádherně prožitá část dne.

Tímto bych Vás chtěla pozvat na sledování pořadu „POMÁHEJME SI“ vysílaného na ČT 1. v pondělí 31.3.2003 odpoledne v 16:40 hodin, kde se dozvíte spoustu zajímavostí. Pořad má reprízu v úterý 1.4.2003 na ČT 2. v 15:50 hodin. Přeji všem příjemné sledování.   

březen 2003

17. března – MATĚJSKÁ POUŤ 

Tento den byla na Výstavišti v Praze Holešovicích Matějská pouť vyhrazena od 12:00 – 16:00 hodin pro postižené. Veškeré atrakce byly pro ně zdarma.

   Po dopoledním vyšetření ve FN Motol jsem se v doprovodu mamky a mé kamarádky Dany Rovenské – Dády, (taktéž Berušky, – její přezdívka-pozn. autora) vypravila na Výstaviště. U hlavního vchodu jsme měli sraz ještě s Martinem a později se k nám přidala i Zuzka. Přijelo hodně autobusů s postiženými z celé ČR. Na každou atrakci jsme si museli vystát dost velkou frontu. Když už jsme se dostali na řadu, tak, abych si to co nejvíce užila, jsem byla jednou s Dádou a podruhé s Martinem. Zuzka, která se k nám přidala asi kolem 13:00 hodin na to neměla žaludek, jelikož byla právě najedená. Byla jsem na houpací lavici, řetízkovém kolotoči, horské dráze, centrifuge, Myckey Mouse a dalších atrakcích, které nevím, jak se jmenují. Vše jsem snášela dobře a moc se mi to líbilo.
   Ve 14:00 hodin jsme si udělali pauzu a šli jsme se občerstvit a posedět, jelikož nás už dost bolely nohy z věčného čekání ve frontě. Mamka, Martin a Zuzka si dali jenom pití a já s Dádou hranolky. Já s tatarkou a Dáda s kečupem. Po krátké pauze jsme se opět vrhli do dění poutě.
   S Dádou jsme se chtěla povozit na tzv. PAVOUKOVI, ale když jsme stály ve frontě, kde nám místo hlídala mamka a byly jsme asi 20 minut pořád na jednom místě, Martin se Zuzkou šli domů. (Asi je to přestalo bavit, pořád čekat – ale při takovém množství postižených lidí, se muselo dávat pozor na zranění, se není čemu divit). Když jsme zjistily, že se na tuto atrakci nedostaneme, šly jsme už bez Martina a Zuzky zkusit štěstí jinde. Jelikož se už schylovalo ke konci vyhrazené doby, naše poslední atrakce byla jízda na autodromu. Bylo 16:00 hodin a všechny atrakce se uzavřely.
   Na zpáteční cestě z Výstaviště jsme s Dádou nakoupily sladkosti pro naše blízké a vydaly se společně s mamkou na tramvaj domů. Odpoledne se mi líbilo a chtěla bych moc poděkovat hlavně mé mamce, která mě všude doprovází a nejvíce mé kamarádce Dádě, která se mnou už třetím rokem tuto akci navštěvuje a všechny atrakce kam chci jít se mnou absolvuje. „MAMI A DÁDO, MOC DĚKUJI“! Již teď se těším na příští rok, protože tato akce se pořádá jednou do roka. Je to velká škoda, protože jinak se tam postižený člověk moc nedostane. „AŤ ŽIJE MATĚJSKÁ“  

duben 2003

12. dubna – NÁVŠTĚVA ZOO

Jak jistě už víte, z rubriky Škola, naše třída adoptovala želvičku. Díky tomu, třídní učitel Čermák dostal zdarma dvě vstupenky na zahájení sezóny v ZOO Praha na tento den. Jelikož ve třídě neměl nikdo o ně zájem, tak jsem si je vzala s tím, že se mnou půjde táta, aby si mamka mohla odpočinout. Jeli jsme autem až na místo.
Když jsme prošli hlavním vchodem, tak mezi návštěvníky chodila slečna a tomu kdo chtěl, otiskla razítkem obrázek slona na ruku.

Program byl následující:

• V 11:00 hodin měl ředitel ZOO ke všem návštěvníkům krátký proslov, který se týkal hlavně organizačních věcí a momentálního stavu ZOO po povodních. Po proslovu sám pan ředitel odhalil chodník slávy, což byly stopy zvířat, které už v ZOO nežijí, otisknuty na chodník.
• Ve 13:00 hodin se konaly křtiny žirafy v Africkém domě, kde byla strašná spousta lidí a táta skoro nic neviděl. Kmotři byli Michal Pavlíček a Kamil Střihavka.
• V 15:00 hodin byla otevřena vernisáž výstavy v pavilonu slonů a děti na zem malovaly velkého žlutého slona. Já jsem se této akce nezúčastnila, jelikož jsem byla za celý den dost utahaná.

Mezi akcemi jsme si s tátou prošli část ZOO, která byla přístupná. Táta mi koupil dvě zmrzliny. Po 15:00 hodině jsme nasedli do auta a vyjeli k domovu. Byl to hezký výlet.

18.dubna – pondělí 21. dubna – VELIKONOCE U BABIČKY

   Ve škole jsme měli od čtvrtka Velikonoční prázdniny. S mamkou jsme jely k babičce autobusem v pátek v 17:00 hodin ze stanice Knížecí až do Vyššího Brodu, kam jsme přijely ve 21:00 hodin. Po této dlouhé cestě jsme šly brzy spát.

V sobotu dopoledne jsem se učila, (hlavně angličtinu) a odpoledne jsem strávila s mojí kamarádkou Lenkou.

Neděle byla podobná sobotě, s tím rozdílem, že po procházce s Lenkou jsem doma začala zdobit  obarvená vejce a vyrábět z papíru velikonoční přání v podobě vajíčka. Vše jsem zdobila samolepkami s velikonočními motivy. Jedno jsem věnovala Lence, druhé babičce a třetí jsem vezla do Prahy Ivetě Kučerové. Na poslední papírové vajíčko jsem nalepila různé druhy koření a to jsme si s mamkou nechaly.

Pondělí bylo ve znamení příprav na odjezd domů. Jelikož mě ve Vyšším Brodě mnoho dětí nezná, nikdo mě nepřišel vyšlehat, takže asi do roka uschnu. (Když byl na živu ještě dědeček, ten si dal záležet a vždycky nás – mě, mamku a babičku pořádně spráskal). Odpoledne v 15:15 hodin jsme s mamkou nasedly do autobusu směr Praha. Do Českého Krumlova s námi jela Lenka, která tam studuje. Do Prahy jsme dojely s půl hodinovým zpožděním v 19:30 hodin. Unaveni po cestě, jsme šly brzy spát.

 
22. dubna – VELIKONOČNÍ FOTOKROUŽEK

Dopoledne jsem pobývala v FN Motole na vyšetřeních. Odpoledne jsem přišla na fotokroužek se zpožděním, jelikož se vyšetření protáhlo.
   Velikonoční fotokroužek spočívá v tom, že si členové vzájemně malují po obličeji pleťovými pastelkami různé motivy. Po malířských výtvorech se mezi s sebou členové fotí a také se udělá společná fotografie. Ivetě jsem mezi malbou a focením předala již zmiňované vajíčko (výroba u babičky). Měla ohromnou radost. Během malování a povídání se pojídalo velikonoční pečivo. Dětem se rozdávala čokoládová velikonoční vajíčka.
   Hostem fotokroužku byl přední evropský fotodokumentarista Jindřich Štreit ze Sovince, kterého také namalovali a se kterým jsem natáčela rozhovor s pomocí Marušky Zachovalové (dobrovolnice KIDU). Poslední dobou mě diktafon neposlouchá a zlobí. Pokud se rozhovor nahrál, bude k nahlédnutí v rubrice Rozhovory. Jelikož mám ještě k tomu spoustu učení, nevím kdy.

24. dubna – DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

   Ve středisku výcviku vodících psů pro nevidomé v Praze 5 – Jinonicích se pořádal od 10:00 do 18:00 hodin DEN OTEVŘENÝCH  DVEŘÍ v rámci Mezinárodního dne vodících psů. Ve 12:00, 14:00, a v 16:00 hodin bylo možné si vyzkoušet chůzi s vodícím psem.  
   Po skončení vyučování jsem se s mamkou vypravila na tuto akci, která mě velice zajímala. Na místě jsme se sešli s Terezkou a její maminkou. Nejdříve jsme si prohlédly všechny prostory střediska a všech 24 psů zařazených do výcviku. V 16:00 hodin instruktorky přivedly psy před jejich budovu, kde každý kdo měl zájem, ač byl vidící nebo postižený si mohl chůzi vyzkoušet. Já jsem si vyzkoušela chůzi s dvěma psi, první byl moc rychlý, tak mi instruktorka přivedla pomalejšího, který mi k vzhledem mému postižení (lehká centrální levostranná hemiparesa) dokonale vyhovoval. Moje pocity byly velice pozitivní, mít vedle sebe kamaráda, který vás vlastně ochraňuje před případnými překážkami a nástrahami v běžné chůzi po ulici. Všichni psi byli velice milí a trpělivý ke všem návštěvníkům.
   V budově se prodávaly různé suvenýry a když si někdo něco koupil, tak přispěl na výcvik psů. Mamka tam koupila tričko se symbolem člověčích a psích otisků, přívěšek na klíče, propisovací tužku a drobný peníz jsme hodily do kasičky ve tvaru psa.
   Moc se mi tam líbilo, doufám, že se mi podaří takového psa brzy získat a že se o něj dovedu řádně postarat. Vím, že to bude těžké. Oni jsou ale tak nádherní a milí. 

29. dubna – TULIPÁNOVÝ DEN

Po vyučování jsem se již po druhé zúčastnila tulipánového dne, konaného ve FN Motol, kde se nemocnice proměnila v tulipánovou galerii. Malí i větší pacienti vyrábí a kreslí v nemocnici tulipány, které se na konci akce vyhodnocují a ty nejlepší jsou odměněny. Já jsem vyrobila poupata tulipánů z vyfouklých vajíček polepených krepovým papírem. Dvě v barvě červené a jedno žluté. Jako stonek jsem použila špejli, obalenou zeleným krepovým papírem a listy byly z obyčejného papíru také obaleny krepovým papírem a přilepeny ke špejli. Vajíčka byla nasazena na špejli a ještě přilepena. K tulipánům jsem ještě složila básničku. Za svůj výrobek jsem dostala tričko s nápisem ING a plyšového lvíčka.
Dětem, které se léčí v nemocnici jsme poslaly pozdrav v podobě koupeného malého tulipánku, který byl samolepka a přilepil se na oděv , který jsme měly na sobě. Zároveň náš i jiný příspěvek bude využitý pro motivaci malých pacientů uzdravit se. Program byl pestrý. Vystupovaly převážně děti. Např. v tanci, zpěvu a hře na flétnu. Počasí se vydařilo. Bylo tam mnoho dobrého občerstvení od sladkého po slané. Dort ve tvaru tulipánu byl rozkrájen a rozdán návštěvníkům. TULIPÁNOVÝ DEN proto, že to podporují přátelé z Nizozemského království (oni totiž slaví Den královny). TULIPÁNOVÝ DEN pořádá Klub Interaktivního domu-KID (obecně prospěšná společnost), pod záštitou Velvyslanectví Nizozemského království  (v Praze), ve spolupráci s Fakultní nemocnicí Motol a Speciálními školami (při FN Motol) a Holandskou turistickou informační kanceláří.
Partneři jsou ING a PHILIPS.

květen 2003

24. května – KONCERT RÁDIA BLANÍK

   U příležitosti čtvrtých narozenin rádia Blaník se v přírodním divadle na Konopišti pořádal koncert pro všechny bezva lidi. Jelikož poslouchám rádio Blaník ve svých volných chvilkách každý den, přála jsem si dostat se na něj. Díky Petrovi Soukenkovi se mi to podařilo. Hned po mém vyřčeném přání po odjezdu od nás, lístky zakoupil pro mě s mamkou, sobě a svému synovi Honzíkovi ve Štěrboholech v autobazaru ESA.
   Od rána bylo krásné letní počasí. Koncert začínal ve 13:00 hodin. Z našeho domova jsme odjížděli ve 12:00 hodin a na místo přijeli chvíli před začátkem. Na koncert se sjela spousta lidí a problém byl najít místo na sezení. Díky Petrově pomoci a ochotě dohlížejících pořadatelů, kteří mi dovolili sednout si s mamkou na vyhrazené místo pro VIP hosty jsem nemusela stát. Petr s Honzíkem si sedli na deku na zem kousek za nás. Na koncertě vystupovali – RANGERS, PETR SPÁLENÝ, MARIE ROTTROVÁ, KAREL ZICH, WABI DANĚK, PETRA JANŮ, JAKUB SMOLÍK, PETER NAGY a HANA ZAGOROVÁ.
   Celé odpoledne na nás svítilo sluníčko, bylo hrozné vedro a tak asi kolem 17:00 hodiny jsme se šli projít po celém areálu. Všude byly stánky s různým zbožím, občerstvením, některé atrakce jako na Matějské pouti. U jednoho stánku jsem koupila Dádě (doprovod na Matějské) k jejím 18tinám polštářek ve tvaru berušky. Poté jsme šly k autu, které díky Policii ČR mohl Petr zaparkovat co nejblíže místa konání koncertu. Jelikož bylo hrozné vedro a auto měl Petr ve stínu, čekal na náš příchod tam, zavolal na Honzíka, který sledoval dění u autodromu a vyjeli jsme domů.

Koncert se mi líbil a ze všech nejvíce PETRA JANŮ. Moc děkuji Petrovi za to, že jsem měla příležitost být na této akci.