Jmenuji se Matěj a to, co chci vyprávět, se mi přihodilo, když mi bylo pět let. Bydlel jsem v malé vesničce na severní Moravě, která se nazývá Grošica. Jednoho krásného jarního dne, když nebylo moc velké vedro, ani chladno a nepršelo, za mnou přišel můj dobrý, tehdy osmiletý kamarád Tonda a zeptal se mě, zda nechci jít ven na louku, že by mi rád něco ukázal.
Souhlasil jsem, jelikož se mi nechtělo sedět doma, a především jsem byl zvědavý, co mi Tonda chce ukázat.
Když jsme přišli na nedalekou louku, které se říká … a šli jsme asi pět minut mezi stébly trávy, pestrými květy lučních rostlin a motýly, kteří kolem nás poletovali, došli jsme k potůčku Grošičáku.
„Nyní půjdeme po proudu jeho toku,“ rozhodl Tonda.
Musím přiznat, že jsem to čekal, poněvadž proti proudu se chodím toulat den co den a není tam nic, o čem nevím a co by mi mohl chtít Tonda ukázat.
Po proudu jsme šli asi půl hodiny.
Cesta byla nerovná, a tak jsem se rychle unavil.
„Jak dlouho ještě půjdeme, Tondo? Jsem už unavený a mám velkou žízeň.“ Řekl jsem.
„Vydrž, ještě asi pět minut a jsme tam, na místě se napiješ,“ odpověděl mi Tonda.
To by mě zajímalo čeho, pomyslel jsem si, jelikož jsme sebou žádné pití neměli.
Opravdu, ani ne za pět minut jsme přešli malý kopeček a ocitli se na rovném paloučku u lesa.
„Jsme na místě,“ prohlásil Tonda.
Na písčité cestě stála velká modrá dodávka se žlutým nápisem: „Evropský spolek začínajících i pokročilých sokolníků.“
Na trávníku vedle stála skupinka chlapíků, kterým seděli na pažích nějací opeřenci. Musím přiznat, že jsem se jich trochu bál.
„Pojď, půjdeme blíž,“ vybídl mě Tonda a dodal: „Neboj, to jsou sokolníci. Mají ty dravce pod kontrolou.“
Dravce mám rád, ale přesto jsem z nich měl strach. Nikdy jsem se s takovým množstvím dravců puštěných na volno nesetkal.
Přesto jsem se odhodlal a popošel s Tondou o několik metrů blíž. Když nás ti muži spatřili, zavolali na Tondu, jako by s ním byli staří kamarádi: „Ahoj, Tondo!“
K mému překvapení jim Tonda stejně kamarádsky odpověděl: „Ahoj!“
„Co je to za kluka s tím ustrašeným výrazem?“ zeptali se mého kamaráda.
„Můj dobrý kamarád, jmenuje se Matěj,“ odpověděl.
Lukáš byl líný kluk a co se týče hygieny, pěkně ji odbýval. Kolikrát se stalo, že si před spaním nevyčistil zuby, ale protože věděl, že kdyby to řekl mamince, hnala by ho zpět do koupelny, raději jí zalhal a řekl: "Ano mami, jasně že mám vyčištěné zuby".
Když ale Lukášova maminka zjistila, že kartáček i pasta jsou netknuté, strašívala ho: "Až budeš velký, budeš mít špatné zuby a už nebudeš mít čím kousat jídlo a tu tvojí oblíbenou čokoládu! A co víc, představ si, že ti bude třeba teprve dvacet, ty nebudeš mít žádné zuby a budeš šišlat".
Lukáš mamince ale nevěřil a myslel si, to určitě není pravda, máma mě jen straší, protože mě chce zbavit lenosti". Po této úvaze čištění zubů čas od času lajdačil dál, a aby to maminka nepoznala, vždy si uklidil kartáček s pastou trochu jinak a navíc kartáček namočil, aby to vypadalo důvěryhodně. Jednou v noci, když si před spaním opět nevyčistil zuby, se mu zdál sen. Vlastně to byla spíš noční můra. Byla však natolik skutečná, že Pavel nevěděl, zda sní, nebo je vzhůru.
Hlavní roli v e zmíněném snu hrály Pavlovy zuby, zubní kartáček a pasta, ale samozřejmě nechyběl ani sám Pavel.
Nejprve povídá kartáček s pastou: "My jsme tu proto, abychom ti pomáhali, abys měl silné, bílé, hezké a především zdravé zuby, a ty nás přehlížíš. Připadáme si tu zbyteční!" Nakonec se kartáček i pasta rozplakaly. Vzápětí zuby smutně procedily: "Ano, ano milý Pavle. Kamarádi mají pravdu, takhle ti moc dlouho sloužit nebudeme. A vůbec, už nás to s tebou ani trochu nebaví."
Najednou k Pavlovu úžasu jeho malé bílé zoubky začaly růst. Stále se zvětšovaly, až byly pomalu větší než on sám. Vypadaly teď jako obrovské nepřirozené tesáky. Opravdu z nich šla hrůza.
"Co se to s vámi děje?" zeptal se Pavel vyděšeně. Ale zuby místo odpovědi strašlivě zaskřípaly, rozevřely se dokořán a hurá na Pavla! Tak, tak před nimi uskočil. A zuby znovu po něm! Tentokrát neuhnul včas a zuby ho trochu kously. Prudce se obrátil a dal se na útěk. Zuby za ním! Hnaly se za ubohým Pavlem jako za divou zvěří a čím dál příšerněji skřípaly. Nakonec se Pavel samou hrůzou probudil. Byl celý zpocený z toho děsivého snu. Především byl ale zmatený, poněvadž nevěděl, zda to byla skutečnost, nebo jen děsivý sen. Když se rozkoukal a zjistil, že nikde na kůži žádné kousnutí od tesáků nemá a že to tedy byl jenom sen, uklidnil se. Přece jen si však pro jistotu šel vyčistit zuby. Od té doby, vždycky když se mu do čištění zubů nechtělo, vzpomněl si na tuto děsivou noc a radši si je šel vyčistit. Víckrát se mu nic podobného nestalo a když vyrostl, měl krásné, silné a především zdravé zuby. Někdy se ho kamarádi ptali: „Kdo tě naučil čistit si tak dokonale zuby?“ Pavel jim pokaždé odpovídal: „Noční můra.“
Autor: nevidomá Petra Zelenková