Asi před pěti lety se manželé Česalovi rozhodli, že o jarních prázdninách pošlou svého osmiletého syna Jirku s jeho o dva roky starším kamarádem Alešem a s paní Terčovou, Alešovou maminkou, do Slamnic na chatu. Jirkova příprava na odjezd vypadala následovně: Maminka mu zabalila oblečení, kopací míč, baterku, plavky a spoustu jiných věcí, které by mohl potřebovat. Tatínek mu dával rady: „Nezlob, pomáhej paní Terčové a dávej na sebe pozor.“ Když měl Jirka sbaleno, někdo zaklepal na dveře. Ano, ano. Byla to paní Terčová a vedle ní stál Aleš. „Ahoj Jirko!“ řekli oba zároveň a Aleš honem dodal: „Dobrý den.“
„Tak co, Jirko, jsi připravený?“ zeptala se paní Terčová.
„Ano, jsem.“
„V tom případě můžeme vyrazit.“
„Hurá, hurá, hurá!“ volali kluci, tak hlasitě, že se třásla okenní skla u auta a nakonec se auto rozhoukalo. Jirka se ještě v rychlosti rozloučil s rodiči, otec mu nezapomněl po stopadesáté připomenout, jak se má chovat, a Jirka se vydal na své první prázdniny bez rodičů.
Cesta klukům utíkala rychle; chvíli si četli knížku, a když je to přestalo bavit, hráli na sedadlech karty anebo si jen tak povídali a pozorovali krajinu, která se míhala za okny.
Když dorazili na místo, řekla paní Terčová: „Tak kluci, jsme tady. Vystupovat!“
Kluci nadšeně vyskočili z auta a rozběhli se k brance. Paní Terčová jim odemkla vrátka i chatu a šla pro věci do auta. Jirka se však po chvilce vrátil a zeptal se: „Nechcete s těmi věcmi pomoct?“
„Ne, děkuji ti Jirko, jsi moc hodný. Až budu něco potřebovat, zavolám tě, ano?“
„Dobrá,“ souhlasil Jirka a šel za Alešem do chaty. Když byly všechny věci v chatě, šli si kluci vybalit do pokojíku a paní Terčová jim zatím udělala výborný oběd. Po obědě se šli na hodinu prospat, cesta je nějak zmohla.
Dny na venkově utíkaly neskutečně rychle. Každé ráno chodili kluci do blízkého obchodu pro pečivo, mléko, sýr, máslo a občas pro něco, co potřebovala paní Terčová na vaření. Po obědě chodili kluci ven, a když bylo opravdu teplo, vzala je paní Terčová dokonce na koupaliště. Večer pak buď hráli všichni tři karty, poslouchali rádio nebo si každý četl nebo dělal, co ho zrovna bavilo. Jednou odpoledne, když byli kluci venku, prala paní Terčová prádlo a věšela ho na půdu. Když si kluci večer hráli na schovávanou, Aleš se schoval na půdu, ale jelikož tam byla tma a oknem dopadaly přízračné měsíční paprsky, házelo prádlo tak divný stín, že vypadalo jako duch. Aleše popadl takový strach, že vylezl ze svého úkrytu a ihned o duchovi vyprávěl Jirkovi. Ten tomu nechtěl věřit. „Duchové přece neexistují,“ namítal. Aleš ho tedy zavedl na půdu. Když to Jirka viděl, začal se také bát, ale dohodli se s Alešem, že paní Terčové nic neřeknou a počkají, zda duch neodejde sám. Mysleli si totiž, že třeba udělali něco špatného a duch je teď za to chce vystrašit, ba možná i potrestat. Stále však nemohli přijít na to, co provedli tak hrozného, a především jim vrtalo hlavou, kde se tam duch objevil, když půdní okénko bylo pevně zavřené.
Vtom napadlo Aleše: „Nemohl sem proniknout zdí? Duchové v pověstech přece umějí procházet skrz zeď, nebo ne?“
„To je pravda, tak už by si mohl pospíšit a tou zdí zase odejít,“ řekl Jirka.
„Pst. To neříkej, nebo se rozzlobí a opravdu nás potrestá,“ řekl Aleš chvějícím se hlasem.
Duch se však ani nepokusil ke klukům přiblížit, stále jen visel ve vzduchu na jednom místě a zdálo se, že vyčkává.
„To je zvláštní duch. Nevydává žádné strašidelné zvuky, je stále na jednom místě a vůbec je divnej,“ podotkl Jirka.
„Buď rád. Já mám nahnáno, jenom ho vidím,“ šťouchl do Jirky Aleš.
Vtom kluci zaslechli z kuchyně paní Terčovou, jak volá: „Tak kluci, už byste měli jít spát, abyste měli zítra dost síly na další hry!“
„Mamka má pravdu,“ řekl Aleš. „Měli bychom se jít vyspat, třeba už jsme unavení a ten duch se nám jenom zdá. O co, že tu už zítra nebude?“ řekl Aleš.
„Dobrá, půjdeme spát,“ řekl Jirka, přestože se mu duch zdál být až moc opravdový.
„Už jdeme mami,“ zavolal Aleš za oba.
Tu noc však kluci neměli klidné spaní. Dřímali jen na půl oka, protože se báli, že duch přijde až k nim do pokoje. Když nakonec k ránu usnuli, zdály se jim zvláštní sny, které měly souvislost s duchem. Zajímavé bylo, že když si ráno kluci své sny vzájemně vyprávěli, zpozorovali, že se oběma zdálo prakticky totéž, ale každému v trochu jiném podání.
„To je divné, ty sny něco znamenají. Na něco nás upozorňují,“ konstatoval Aleš po krátkém zamyšlení.
„Nebo nás před něčím varují,“ dodal Jirka.
Další den probíhal stejně jako předchozí. Když si kluci večer opět hráli na schovávanou, schoval se na půdu tentokrát Jirka a opět tam objevil ducha. To už měl opravdu nahnáno. I on vylezl z úkrytu a řekl Alešovi, že tam ten zvláštní duch je stále. Aleš tomu nechtěl věřit a šel se podívat a opravdu! Duch setrvával na svém místě, jen se zdálo, že se krapet zmenšil.
„Hele, Jirko, ten duch odchází postupně, že jo?“
„No jo, máš pravdu Aleši, je nějaký menší, ale proč tedy přišel vcelku a odchází po kouskách? Myslíš, že nás chce ještě pár dní hlídat a proto odchází po částech? Já říkal hned, že je ňákej divnej,“ řekl Jirka rozklepaně.
„Nepůjdeme raději spát? Aby se duch nerozzlobil a zase se nevrátil a nebyl tu celý.“
„Radši jdeme,“ odpověděl Aleš.
Když kluci usnuli, šla paní Terčová na půdu sundat prádlo.
Další večer při hře na schovávanou byli kluci velice rádi, když na půdě ducha neobjevili.
„Asi nám odpustil to špatné, protože jsme včera šli sami od sebe spát,“ řekl jednu z možností Jirka. Následující dny si kluci hráli na večerní schovávanou beze strachu.
Když však jednou byli opět venku, bylo to asi tři dny před koncem prázdnin, paní Terčová znovu prala prádlo a věšela ho na půdu. Tentokrát bylo prádla mnohem víc než poprvé.
Když kluci večer jako obvykle hráli na schovávanou, Jirka se opět schoval na půdu a tam uviděl tak velkého ducha, že málem omdlel strachy. Když se svěřil Alešovi a ten ho také spatřil, tak se skoro rozbrečel, jaký měl strach.
„Hele, tenhle taky nevydává žádné zvuky a taky se nepřibližuje. Je stejně neškodný jako ten první,“ řekl Aleš po chvíli, když se trochu uklidnil.
„Jen neříkej dvakrát. Je větší, takže bude mít i větší moc. Třeba za námi tenhle v noci přijde do pokojíku!“
To Aleše znovu rozechvělo.
„Neblázni, Jirko. Co by nám chtěl?“ řekl vystrašeně.
Kluci se dohodli, že o tomhle duchovi už raději paní Terčové řeknou, ale usoudili, že nebude dobré zatěžovat ji takovou hrůzou nyní na večer, kdy chce mít svůj klid, a domluvili se, že počkají na ráno.
Tu noc se jim zdálo opět totéž, co minule, jen s tou výjimkou, že měli sny prohozené.
Ráno přemýšleli, co jim jejich sny naznačují.
Při snídani řekl Aleš: „Mami, víš o tom, že je na půdě duch?“
„Co to plácáš? Jaký duch?“ řekla udivená Alešova maminka.
„Opravdu, paní Terčová, je tam duch a už druhý. Ten první už odešel a přišel tam nový a větší,“ potvrdil Jirka.
„No tak já se tam s vámi půjdu podívat, “ navrhla klukům paní Terčová a všichni tři se vypravili na průzkum.
„Jo, mami, mami, ten první duch po několika dnech odešel postupně!“ vzpomněl si Aleš cestou.
Maminka nechápala: „Jak postupně?“
Než došli na půdu, Aleš jí všechno vysvětlil.
Když Jirka otevřel dveře na půdu, Aleš tiše řekl: „Vidíš mami, támhle je.“
Na půdě však bylo jen pověšené prádlo, které paní Terčová sušila.
„Kde je?“ zeptala se Alešova maminka. „Já žádného ducha nevidím.“
„To je zvláštní. Ještě včera večer tu byl a schovával se přesně tam, kde je teď to prádlo,“ mumlal Aleš nechápavě.
Zato Jirka i paní Terčová se už usmívali, bylo jim oběma jasné, že to co považovali za ducha,bylo jen prádlo visící na šňůře a lehce osvětlené měsíčním světlem, které prosvítalo oknem.
Když to Alešovi vysvětlili, měli z toho dohromady velkou legraci.
Za čtyři dny prázdniny skončily a všichni se vrátili domů.
Když rodiče viděli Jirku s pusou od ucha k uchu a spokojenou paní Terčovou s Alešem, jen se zeptali: „Nezlobil moc?“
„Vůbec ne, kupodivu když byli spolu, tak i Aleš byl podezřele hodný,“ odpověděla paní Terčová.
Česalovi byli rádi, že slyší na svého syna jen samou chválu, ale také že to poprvé bez nich tak dobře zvládl. Historku s duchem si jak Jirka, tak paní Terčová s Alešem nechali pro sebe.
30. září 2006
Autor: nevidomá Petra Zelenková