Milí čtenáři,
týden před koncertem skupiny HOLKI, na kterém jsem byla ve čtvrtek 9. května 2002 v kulturním domě EDEN ve Vršovicích a který se mi moc líbil, jsem pro vás s nimi natočila rozhovor.
Petra: Jak se vaše skupina dala dohromady?
Radana: Dali jsme se dohromady 16. dubna 1999, bylo to na konkursu. Uspořádal ho náš producent, který dělá i muziku a texty. Ten konkurs se konal na státní konzervatoři, kde se sešlo asi kolem dvaceti holek, no a pak si vybral nás čtyři.
Klára: Vybral si nás typově, že jsme brunetka, zrzka a dvě blondýnky, že jsme každá jiná.
Petra: Která z vás dala název skupině? Že je takový zvláštní …
Radana: Název jsme vybíraly společně strašně dlouho a tak nějak společně jsme se i rozhodly. Říkaly jsme si, že nám stejně budou říkat „holky přijely“ a „jdeme na holky“. A aby to nebylo tak obyčejné, tak jsme na konec daly tu hrubku – měkké i. A tak vznikly HOLKI.
Petra: Čím jste chtěly být v dětství?
Radana: Já jsem chtěla nejdřív učit v mateřské školce a pak jsem chtěla sedět u veřejných záchodků.
Klára: Já jsem chtěla být učitelkou, psycholožkou, veterinářkou, uklízečkou, zpěvačkou… Prostě vším možným.
Nikola: Já jsem vždycky chtěla být učitelka, pak mě to pustilo, protože jsem si říkala, že bych na to neměla nervy. Potom jsem šla na konkurz, takže doufám, že učitelka ze mě nikdy nebude.
Katka: Já jsem si se svýma dvěma ségrama vždycky hrála na školu, takže jsem taky nejdřív chtěla být učitelka. Měla jsem ale stejný problém jako Nika – asi bych na to neměla nervy, jak se pozoruji. A pak jsem strašně chtěla být letuškou, poznávat nové země a cestovat. Ale protože jsem od malička vždycky zpívala, byl můj sen stát se slavnou zpěvačkou a někam to dotáhnout. A jsem ráda, že mi to naštěstí vydrželo.
Petra: Na jaké hudební nástroje hrajete?
Radana: Já momentálně na žádný, ale když jsem byla děcko, tak jsem hrála na housle a na flétnu.
Klára: Já hraji už od malička na klavír.
Nikola: Já jsem chodila do lidušky prvně na housle, potom jsem si k tomu přibrala klavír a na konzervatoři jsme měli klavír jako povinný předmět. Sama jsem zkoušela hrát na kytaru.
Katka: Já jsem od pěti let hrála na klavír.
Petra: Jakou zmrzlinu máte nejraději?
Radana: Hrozně dlouhou dobu mi chutnala citrónová, jenže pak se v nějaké cukrárně „povedlo“, že ji udělali hodně špatně, takže od té doby zmrzlinám moc neholduji. Dávám si spíš nanuky, hlavně jahodový.
Klára: Já mám ráda jahodovou a pistáciovou.
Nikola: Já jsem měla taky vždycky nejradši citrónovou, v létě nejvíc osvěžila, potom jsem přešla na čokoládovou a teď mám nejraděj stracciatellu s kousky čokolády.
Katka: Vždycky jsem měla nejraději čokoládovou a citrónovou a teď mám strašně ráda oříškovou s velkými kousky ořechů.
Petra: Jakým dopravním prostředkem rády cestujete a jakým naopak nerady?
Radana: Kdyby to bylo možné, tak bych opět zavedla koně s kočáry, protože jakéhokoli jiného prostředku se strašně bojím – od kola přes auto po letadla. Úplně ze všeho nejvíc pak letadel.
Klára: Ráda jezdím autem, ráda taky lítám letadlem. Bojím se motorek.
Nikola: Já mám hrozně ráda vlak, protože je tam pohoda. Teď když jsem řidička, musím pořád dávat pozor na cestu. Nejlepší je vlak, protože si tam člověk sedne, čte si, může si tam dělat, co chce, a zároveň si tím cestováním i odpočinout.
Katka: Nejraději mám letadlo, protože se mi strašně líbí starty a přistání. Nemám ráda auta, ale když řídím sama, tak se nebojím. jen když neřídím, tak se někdy bojím, nemám to moc ráda.
Petra: Umíte jezdit na koni?
Radana: Když jsem ještě žila ve Studénce, tedy tam trávila každý den, tak jsem asi jednou za čtrnáct jezdila do nedaleké vesnice Jistebník, kde je jízdárna. Teď má strejda koně, na kterého bych nesedla, protože je to opravdu potvůrka. Jezdit tedy umím.
Klára: Já jsem seděla na koni všehovšudy dvakrát v životě a to už je teda hodně let, asi osm roků zpátky. Nevím teda, jestli na něm umím jezdit, protože jsem na něm jenom seděla a moc už si to nepamatuju. Docela ráda bych se na koni naučila.
Nikola: Na koni neumím ani jezdit, teda sednu si na něj, když ho někdo vede. Nikdy jsem ke koňům netíhla. U nás v rodině teď strašně jedou koně, ale já se jich bojím, takže koně moc nemusím.
Katka: Já vůbec neumím jezdit na koni, jsem typický městský dítě, takže jsem na koni nikdy pořádně neseděla, jenom třeba na pouti.
Petra: Kolik je vám dohromady let? Která z vás je nejstarší a která nejmladší?
Klára: Nejstarší jsem já, mně je dvacet dva, a nejmladší je Nikola. Ale my jsme s Katkou od sebe jen o týden, takže tam to není až takový rozdíl.
Radana: Dohromady je nám osmdesát jedna, to už máme něco za sebou (smích).
Petra: Jaké cizí země jste navštívily a v kolika jazycích jste zpívaly?
Radana: Vystupovaly jsme na Slovensku, jestli se to dá vzít jako zahraničí, a na Ukrajině – v Kyjevě a v Krakovce. Zpívaly jsme pouze v češtině a v angličtině. A ještě si zpíváme italské koledy a latinsky.
Petra: Jste pověrčivé?
Radana: Já ne, ale díky tomu, že znám, že když jede pohřební vůz, černá kočka a tak, tak dodržuju takové to, že si třikrát odplivnu a podobně. Ale dělám to ze zvyku, myslím si, že to není pověrčivost.
Klára: Já mám přesně to samý. Pověrčivá asi jsem.
Katka: Asi tak trošku pověrčivá jsem nebo spíš nedělám něco, čím bych si ublížila. Třeba mám opravdovou fóbii z pavouků, ale nezabíjím je, protože se říká, že to přináší smůlu. A třeba když potkám kominíka, tak si říkám, že si má člověk sáhnout na knoflík, aby měl štěstí.
Nikola: Já nikdy nevěřím, že to štěstí budu mít, ale vždycky si na ten knoflík sáhnu.
Petra: Kolik řečí umíte?
Radana: Učím se německy a anglicky, ale neovládám tyto jazyky. A díky tomu, že jsem žila ve Studénce, tak rozumím polsky.
Klára: Já jsem kdysi maturovala z němčiny, ale přiznávám se, že si ji moc nepamatuju. Ale možná, že bych se dorozuměla. Teď se učím anglicky.
Nikola: Já se domluvím jen česky a na Slovensku, myslím, že bychom se dorozuměli. Učím se anglicky, ale nedomluvím se, i když sem tam rozumím. Pět let jsem se učila španělsky, ale už jsem to taky všechno zapomněla.
Katka: Domluvím se taky jen česky, dělala jsem sedm let němčinu, ale moc mi nepřirostla k srdci, takže už jsem hodně zapomněla. Jinak dělám angličtinu a to je jediný jazyk, kterým se domluvím.
Petra: Jaká byla v dětství vaše nejoblíbenější hračka?
Radana: Můj děda pracoval na Sibiři a vozil mi takové hračky, které tady v Česku nebyly jako třeba samopal na baterky a podobně. Jednou mi dovezl nádhernou panenku, kterou jsem ostříhala, ale myslím, že ta mi vydržela nejdýl z našich hraček, byla moje nejoblíbenější. Taková krásná, ruská, veliká panenka.
Klára: Já jsem měla dvě nejoblíbenější hračky a ty mi dlouho zůstaly. Jedna byla obrovskej panák s takovýma rezatýma vlasama a jmenovala se Láďa a měla modrý oči. A potom jsem měla takového šaška, kterému jsem pořád vypichovala oči.
Nikola: Já jsem měla asi nejoblíbenější opici, Džudy se jmenovala, teda jmenuje. Ještě stále totiž žije, protože vždycky, když se narodilo další dítě v rodině, tak si s ní všichni hráli. Vždycky jsem ji oblíkala jako panenku a vozila jsem ji na takovém dřevěném vozíčku.
Katka: Já jsem měla panenku a byl to kluk a jmenoval se Honzík. A strašně jsem si stěžovala, že nemám žádnou kamarádku, tak jsem dostala Evičku, která měla dlouhý vlasy a já jsem ji ostříhala na mikádo…
Klára: V domnění, že jí to zase doroste, že?
Katka: No, já jsem myslela, že bude mít zas krásný dlouhý vlásky. Nedorostly jí, ale hrála jsem si s ní strašně dlouho, i s Honzíkem. To byly dvě moje nejoblíbenější panenky.
Petra: Stal se vám někdy při koncertě nějaký trapas?
Radana: To je častá otázka, ale my jsme tak dokonalé, že trapasy nemáme.
Klára: Občas do sebe na pódiu žduchnem nebo se nám rozvážou kalhoty, ale my je včas chytnem, takže žádný velký trapas se nám ještě nestal.
Petra: Kterou vlastnost u lidí nesnášíte?
Radana: Nemám ráda závist, protože v poslední době je jí kolem mě víc než dost.
Klára: Závist a lež.
Nikola: Závist, lidskou hloupost a nadřazenost.
Katka: Nesnáším, když mi někdo lže, někdo se nad někoho povyšuje a závist, se kterou se setkáváme dnes a denně díky tomu, co děláme.
Petra: Chystáte se v blízké době natočit cédéčko?
Radana: Ano, naše čtvrté CD, na kterém už náš producent teď pracuje a mělo by vyjít koncem října.
Petra: Jak dlouho čekáte, že ještě spolu vydržíte?
Radana: To není o tom, jestli bychom chtěly nebo ne, bohužel. Je to hodně o smlouvách a o tom, jestli nás budou chtít lidi poslouchat a podobně. takže se necháme překvapit, jak to dopadne po čtvrté desce.
Klára: Říká se, že čeho je moc, toho je příliš. Tak uvidíme, jak nám to dlouho vydrží.
Autor: nevidomá Petra Zelenková