To už dorazili do tichého, opuštěného údolí. Přímo před nimi se tyčila vysokánská hora, která byla celá pokrytá sněhem.
"Tam bych nikdy nevylezl! Co to je za velikánský kopec? " řekl užasle Milan.
"To je právě ta Sněžka," vysvětlil mu táta. Jak se tak dívali vzhůru, pojednou si Milan všiml, že na Sněžce kdosi stojí, drží něco v ruce a mává tím na ně. Nebylo jasné, jestli přátelsky, nebo výhružně. Po chvíli přestal mávat a začal sestupovat směrem k nim. Když ho Milan spatřil z větší blízkosti, rozeznal srstí porostlé paže a obrovské svalnaté nohy. Byla to jakási chlupatá obluda s kusem silné klády v ruce a hnala se přímo na ně, o tom nebylo pochyb! Milan se otočil na tatínka, ale ten vychutnával krásu okolní přírody natolik, že si blížícího se nebezpečí vůbec nevšiml.
“Tati, podívej!“ vykřikl Milan. Tatínek se ohlédl a hrůzou se mu zježily vlasy na hlavě. Nepropadl však panice. Rychle namačkal na mobilním telefonu číslo horské služby a v krátkosti řekl, o co jde. Členové horské služby neváhali, okamžitě přijeli a odchytli podivnou příšeru právě včas. Už se spouštěla z posledního sněhového převisu nedaleko Milana a tatínka.
“Kdo to je?“ zeptal se Milan ustrašeně.
“Vypadá to, chlapče, že jste objevili sněžného muže,“ odpověděl velitel záchranné skupiny.
“Ublížil by nám?“vyptával se dál Milan a byla v něm malá dušička.
“To nevím, ale podle té klády, kterou kolem sebe mával, neměl zrovna přátelské úmysly!“
Když šel Milan s tatínkem z procházky domů, tatínek řekl: "To bylo o chlup. Ještě štěstí, že jsem ten mobil měl sebou, jinak nevím, nevím, jak by to dopadlo!" Milan přesto, že se ještě třásl strachy, si odnášel nesmazatelné zážitky a vzpomínky. Po příchodu domů vše vyprávěli mamince, ale ta se jen usmála a samozřejmě jim nechtěla věřit.
Autor: nevidomá Petra Zelenková