Byl jeden muž, bydlel ve staré chalupě, která stála na kraji lesa, daleko od vesnice a v okolí bylo jen několik obchodů. Ten chlapík neměl rodinu, ani žádné přátele, byl samotář, stranil se lidí a ostatní se mu raději vyhýbali. Říkali o něm, že je podivín. Jmenoval se Bugr.
Jednoho dne si vzal ze svých skrovných úspor stokorunu a vydal se do akvaristiky. Rozhodl se totiž, že si koupí rybičku, aby jí mohl povědět všechny své životní trable. Věřil, že se mu pak uleví a že se nebude cítit tak osamělý. Prošel celý obchod, stoupl si postupně před každé akvárium a pozorně si prohlížel rybičky, které v nich plavaly. Žádná se mu nezdála. V posledním akváriu spatřil rybku, která byla třikrát větší než jiné rybičky. Naklonil se blíž, aby si ji prohlédl, a vtom zaslechl, jako by někdo říkal: „Kup, neprohloupíš“. Ohlédl se, ale nespatřil nikoho, komu by hlas mohl patřit.Pan Bugr si nakonec vybral právě onu rybku v posledním akváriu. Kdyby se ho někdo zeptal proč, asi by na to nedokázal odpovědět. U pokladny zaplatil třicet korun a odnesl si svou němou společnici v igelitovém sáčku s vodou. Když přišel domů, vypustil rybku do akvária, posadil se a začal ji pozorovat. Měla duhovou barvu a dívala se mu upřeně do očí. Vtom opět něco zaslechl. Ano, ten tajemný hlas, který ho oslovil v obchodě, tu byl opět! A pravil: „Když uděláš všechno tak, jak ti řeknu, slibuji ti, že nebudeš zklamán“.Bugr se zeptal: „Ale kdo jsi“? „Kdo se moc ptá, moc se dozví,“ odpověděl hlas. „Až přijde ten pravý čas, sám se dozvíš. A kdyby ses náhodou snažil pátrat po tom, kdo jsem, zle bys dopadl, moc zle, na to nezapomeň! Nyní dobře poslouchej, co bude jedním z tvých úkolů: Vyměňuj každý den vodu své rybičce - ráno, v poledne i večer jí dávej mšice z rybníka, který je nedaleko odtud. To je prozatím vše, za nějakou dobu se vrátím s dalším úkolem.“
Pan Bugr tedy žil jako dříve, ale když mu bylo opravdu smutno, sedl si před své akvárium a začal se svěřovat rybce. Jednoho dne, když seděl před akváriem, bylo to asi týden poté, co dostal první úkol, se znovu ozval tajemný hlas a pravil: „Počínáš si vskutku dobře, jen tak dál. Dnes nastal čas pro tvůj druhý úkol. Vymysli své rybce jméno, každé ráno ji oslov, popřej jí dobré ráno a polib jí přes sklo akvária. Věřím ti, že budeš stejně tak spolehlivý a pilný, jako při prvním úkolu. Nezapomeň však, že první úkol stále platí. Za pár dní se znovu ohlásím“.
Než se Bugr stačil na něco zeptat, tajemný hlas byl pryč. A tak tedy dělal vše podle jeho pokynů. Nebyla to těžká práce a navíc ho bavila. Uběhlo několik dnů a hlas o sobě zase dal vědět.
„Tak jsem tu s dalším úkolem“, pravil.
„Poslouchám“, odvětil Bugr poslušně, ale zároveň tak trochu nedočkavě a zvědavě.
„Vždycky než půjdeš spát, dej své rybce k akváriu rádio a pusť jí na nějaké stanici klidnou hudbu na usnutí. Ne nahlas, jen decentně.“
„Proč se všechny úkoly týkají jen mé rybky?“ otázal se Bugr. Ale tajemný hlas byl pryč a Bugr už jen slyšel, jak mu zní v uších: „Kdo se moc ptá, moc se dozví, nezapomeň.“
Bugr dál žil osamoceně jako dřív; pilně plnil své úkoly a vyprávěl rybce o životě; co by si přál mít a co by ve svém životě změnil, kdyby to šlo. Ze všeho nejvíc si přál získat dobré přátele, ale nevěděl, jak na to, protože byl velice ostýchavý. Jednoho dne, když se ráno probudil, našel pod polštářem dvacetikorunu. Chvíli na ni zaraženě hleděl a snažil se přijít na to, kde se tam vzala. Ale žádné vysvětlení nenašel. Strčil tedy peníz do kapsy a plnil dále své úkoly. Asi po dobu jednoho týdne nacházel každé ráno pod polštářem dvacetikorunu. Brzy ho to dokonce přestalo zarážet. Člověk si zvykne na všechno a na peníze obzvlášť rychle. Postupem času se částka, kterou Bugr nacházel, začala zvětšovat. Netrvalo dlouho a nacházel pod polštářem opravdu velké částky. Protože měl strach nechávat peníze doma, začal je nosit do banky. Jeho konto rychle narůstalo. Když už měl ušetřeno tolik, že by mohl mít do konce života vystaráno, ozval se opět tajemný hlas a pravil:
„Nyní už ti nic nebrání v tom splnit si svá přání.“
„Ale mým největším přáním je najít přátele a ty si za peníze nekoupím,“ namítl Bugr.
„Dobré srdce, milé chování, přátelství a lásku si sice nekoupíš, to je pravda, ale peníze ti pomohou je najít. Musíš pro to ovšem taky něco udělat. Vzdej se své samoty, odstěhuj se do města, zajímej se o lidi a jejich problémy a uvidíš, že oni se budou zajímat o tebe.“
„Kdo vlastně jsi, že mi ve všem tak radíš a pomáháš?“
Hlas se na chvíli odmlčel a Bugr si už myslel, že neodpoví, ale nakonec se přece jen ozval.
„Chápu tvou zvědavost a myslím, že nyní nastal ten správný okamžik, kdy se dozvíš, kdo jsem. Možná, že to už tušíš. Jsem tvá rybka. To já ti zadávala úkoly a za tvojí píli a péči jsem tě obdarovala penězi. Proč jsem to dělala, nemusíš vědět. Vy lidé máte své úkoly a my máme zase jiné. Já jsem ten svůj splnila. Teď záleží na tobě. Musíš překonat svou ostýchavost a vše půjde snadněji, než si myslíš. Jen o jedno tě prosím: až se seznámíš s lidmi z města a až najdeš přátele, se kterými ti bude dobře, dej mě někomu chudému, osamocenému nebo jinak nešťastnému. Já mu opět pomohu a učiním ho šťastným jako tebe.“
Autor: nevidomá Petra Zelenková