Jednoho prázdninového dne se vydal patnáctiletý Pavel na cestu ke své babičce, která bydlela ve vzdáleném městě. Pavlovým největším koníčkem kromě hraní fotbalu, hry na klavír a jeho psa bylo také fotografování. To měl ze všech koníčků - samozřejmě až po pejskovi - nejraději.
Když se blížil autobusem na nádraží, odkud mu jel vlak k babičce, spatřil z okénka, jak do sebe narazila dvě auta. Řidič autobusu, který nemohl projet kolem, otevřel dveře, aby lidé mohli na čerstvý vzduch. Pavel okamžitě vylovil fotoaparát a vydal se směrem k nehodě. Nebyl to pěkný pohled, ale i přesto náš hrdina fotografoval o sto šest. Především si opsal poznávací značky obou vozidel a poté udělal několik snímků z každé strany. Chvíli po tom přijela sanitka a policejní vůz. Sanitka naložila zraněné a policisté vyslýchali přítomné a kolemjdoucí.
"Tenhle mladík by nám mohl pomoci", řekli si, když spatřili Pavla s fotoaparátem. A hned ho oslovili: "Chlapče!"
Pavel se lekl.
"Provedl jsem snad něco?" zeptal se. Policisté se jen usmáli a mile odpověděli: "Naopak, můžeš nám pomoct, jestli chceš".
"A jak?" podivil se Pavel.
"Pojď s námi na stanici, tam se všechno dozvíš."
"Ale já zrovna odjíždím... Tak dobrá, ale počkáte chvilku, prosím? Musím zavolat babičce, aby neměla strach, kde jsem. Řeknu jí, že se zpozdím," řekl Pavel.
"To víš, že počkáme."
Pavel tedy zavolal babičce a řekl jí ve stručnosti, co se přihodilo a že přijede pozdějším vlakem.
"Dobrá, jsi hodný, že jsi o sobě dal vědět," řekla babička.
Když Pavel přišel s policisty na stanici, ptali se ho, zda ví, jak k nehodě došlo a kdo ji zavinil.
"Vím, viděl jsem přesně ten moment, kdy se vozy srazily," řekl Pavel, rozhodnut hájit nevinného. "Bylo to přesně takhle: To fáro s poznávací značkou 3P2 5285 vjelo do protisměru tomu veteránovi se značkou 2F5 8645. To ale není všechno, to fáro navíc bylo na vedlejší silnici, tudíž mělo dát přednost."
"Zapamatoval sis ty poznávací značky správně?" ujišťovali se policisté.
"Asi bych si nezapamatoval ani jednu, proto jsem si je obě radši napsal do bloku", řekl Pavel, vytrhl z bloku papír a podal ho jednomu z policistů. "Pokud vám to pomůže, nafotil jsem také několik snímků. Budou se vám hodit"?
"Opravdu nám ten film věnuješ?"
"Rád, když vám to pomůže," řekl ochotně Pavel.
Jeden z policistů vyndal film z Pavlova fotoaparátu a řekl: "Dáme ho vyvolat a uvidíme, zda nám to pomůže najít viníka nehody," řekl jeden z policistů.
A Pavel, zvědavý, zda jeho fotografie k něčemu budou, řekl: "Až budou vyvolané, zavolejte mi prosím vás." Policisté mu to slíbili, Pavel jim dal telefonní číslo a šel na nádraží zjistit, kdy mu jede další vlak.
Po prázdninách, jednoho zářijového odpoledne přibližně za tři neděle se u Pavla rozezvonil telefon. Když ho Pavlova maminka zvedla a ve sluchátku se ozvalo: "Dobrý den, tady policie. Je Pavel doma?" , málem omdlela strachy.
"Provedl náš Pavel něco?" vyhrkla s obavou.
"Ne, nemusíte mít strach, naopak můžete být na svého synka hrdá, poněvadž díky jeho fotografiím jsme dopadli nebezpečného muže přezdívaného Král silnic. Jezdil jak šílenec a všude způsoboval autonehody."
Mamince spadl kámen ze srdce.
"To víte, že je Pavel doma, právě přišel ze školy. Malý moment, já vám ho zavolám."
Policista řekl Pavlovi, že díky jeho fotografiím se jim podařilo dopadnout nejnebezpečnějšího viníka silničních nehod, po kterém policie celé republiky už dlouho pátrala.
Pavel měl velkou radost. Byl rád, že jeho koníček byl taky užitečný a nabídl policistům, že když bude mít příležitost, zase jim pomůže.
Autor: nevidomá Petra Zelenková