UČÍM SE S BELLOU LÉTAT (PŘI VÝSTUPU Z AUTOBUSU)
Tento příběh je ze života. Odehrává se v ulicích velkoměsta. Hlavní aktér jsem byla já.
Když jsem měla tři měsíce doma fenku zlatého retrívra Bellu, (mojí asistenčně-vodící pomocnici – pozn. autora) tak krátkou dobu, nebyly jsme spolu ještě dostatečně sehrané.
Tudíž bych se s vámi ráda podělila o jednu z našich příhod, (která nepatří mezi ty s nejlepším koncem).
Zdálo se, že je den jako každý jiný. Bylo 24. 1. 2006 páteční ráno. Byla jsem společně s mou fenkou na cestě do školy. Když jsme vystoupily na konečné autobusu 179, stanice Nové Butovice, vše ještě bylo OK. Když jsem pohlédla na hodinky, zjistila jsem, že mi za pár minut jede autobus (kyvadlová doprava), který mi staví jen několik metrů od školy, tak jsem si řekla, proč těch pár minut nepočkat? Moje lenost se mi nevyplatila. Nastoupily jsme naprosto bez problémů do kyvadlového autobusu se třemi schody, ale když jsme vystupovaly, nevím proč, ale přestože jsem při nástupu šla do tří schodů, myslela jsem si, že je to autobus nízkopodlažní. Navíc jsem si to neověřila holí, tudíž jsem udělala krok jako nízkopodlažního autobusu a v tom jsem ležela na zemi se slzami na tváři. Po pádu z takové výšky a zřejmě po špatném došlápnutí mě děsně bolel vnější kotník pravé nohy.
Co mě opravdu překvapilo bylo to, že jsem nezůstala napospas se šíleně bolícím kotníkem, holí v jedné ruce a strachující se Bellou o svou paničku po druhé ruce, ale že okamžitě vyšel pan řidič, který mi pomáhal vstát. Dokonce i paní ze školy mi přispěchala na pomoc a nabídla mi, že zavolá sanitku. S díky jsem odmítla, bylo mi jasné, že by mamka zešílela strachy, kdyby zjistila, že jí volám z nemocnice.
Šíleně bolícím kotníkem a slzami na tváři jsem s pomocí vstala.
Nejvtipnější na tom bylo, že se mi málem nepodařilo vstát vůbec, jelikož když mě Bella viděla brečet, začala se okolo mě motat, tudíž jsem se bála, aby do mě nestrčila a já neupadla znovu.Ale to nebylo to jediné, proč jsem se bála, že se mi nepovede si stoupnout. Druhý důvod byl ten, že když mi pan řidič pomáhal vstát, Bella na něj začala štěkat. Vím, bránila mě. Podepírána ochotnou paní jsem se dopajdala do školy. Celý den jsem pak ve škole prokulhala, jak mě ten kotník při sebemenším ohnutí bolel.
VYPOZOROVALA JSEM: Když si chce Bella venku hrát se svými čtyřnohými kamarády, tak si ponejvíce rozumí se psi a málokdy s fenami. Když jsem někoho požádala o pomoc, tak štěkala jen na chlapy, mladé muže. Zkrátka na mužské pohlaví, takže nevěděli, zda mi pomáhat či ne, protože si mysleli, že by je kousla.
Naplánování tohoto pádu s bolestivým koncem, bylo tak přesné, že jsem se nemusela pajdat na autobus domů a to proto, že jsme byly se Zuzkou Daušovou (vedoucí střediska Helppes – pozn. autora) domluveni, že když už k nám poveze žrádlo pro Bellu, tak mě vyzvedne u školy autem a hodí mě domů.
Musím přiznat, opravdu mi to bodlo.
Autor: nevidomá Petra Zelenková