Dne 11. 12. 2001 proběhlo setkání dětí léčených v dětské nemocnici v Motole s představitelkou hlavní role nové pohádky KRÁLOVSKÝ SLIB Lucií Vondráčkovou, (která přišla se svým manažerem a pohádku dětem přinesla na videokazetě). Já, jako začínající mladá reportérka, jsem měla příležitost natočit s ní rozhovor. Nabízím ho všem k přečtení.
PETRA: Ahoj Lucko.
LUCKA: Ahoj Petro.
P: Proč sis vybrala povolání zpěvačky, chtěla jsi jít ve stopách své tety?
L: Já jsem si nevybrala povolání zpěvačky, protože jsem šla ve 14 letech po základní škole na konzervatoř, ale hereckou, takže v povolání mám napsáno, že jsem herečka. Ale to ještě nic neznamená, že to je někde napsané, to musíš potom hrát asi hodně v divadle a myslím, že až mi bude tak 50 let, budu moct říci: já jsem herečka. (Smích)
P: V kolika letech jsi poprvé veřejně vystupovala?
L: Když mi bylo asi pět let, vzal mě jeden člověk do pořadu, který se jmenoval studio „Jezerka“, vy si ho určitě nepamatujete. Měla jsem tam zahrát na klavír „Skákal pes přes oves“, já jsem to uměla sice doma, ale pak jsem měla strašnou trému, a hlavně byli jsme v tom studiu tak dlouho, že jsem tam usnula pod klavírem (smích). Když pak řekli, že na mě přišla řada, bylo to živé vystoupení, tak jsem se zvedla zpod toho klavíru, měla jsem takové „háro“ na hlavě, bylo to strašné. Byla jsem jako strašidlo a samozřejmě jsem to všechno zkazila, na tom klavíru (smích), takže to byla hrozná ostuda. Tak to bylo moje první vystoupení.
P: Jakou roli jsi hrála nejraději?
L: Teď jsem natáčela s jedním panem režisérem, který točil „básníky“, panem Dušanem Kleinem. Spolu jsme natáčeli pohádku, která se jmenuje „O víle Arnoštce“, to byla hrozná sranda, protože ta víla Arnoštka je taková rebelka, není to normální víla, ale pak se ukáže.., ale to nebudu prozrazovat. Ona všechna kouzla, která víly mají normálně umět, vždycky pokazí. Takže zmizí třeba jenom z poloviny, nebo takové bláznivé věci, a to mě hrozně bavilo, protože není dokonalá.
P: Hraješ raději ve filmu, v divadle nebo v muzikále?
L: Teda, to je těžký. To jsou úplně odlišné věci a ani je nechci porovnávat, protože ve filmu je všechno jednou, to se sjede na kameru a už to víckrát nezažijete, kdežto na divadle, třeba teď budeme mít 176 reprízu Romea a Julie, takže už stosedmaše.. ne stošestasedmdesátkrát (smích) se hraje pořád to samé, a to je přece úplně jiná věc. To je jako kdybyste v životě měli každý den úplně stejný, úplně stejný, žádná změna, pořád s těmi samými lidmi, pořád ty samé myšlenky, pořád ty samé vlasy, a to tak v životě není, kdežto na tom divadle jo.
P: Na jaké nástroje umíš hrát?
L: To jsem se bála, že se mě zeptáš (smích). Učila jsem se asi od první třídy na základce na klavír, ale strašně mě to nebavilo, ale protože táta je muzikant a hraje na všechno možný a hrozně mu to jde, tak si myslel, že všichni jsou tak šikovní, ale já tak šikovná nejsem ani můj bratr ne, tak jsme s tím prostě skončili, a jediné, co jsme se naučili, jsou noty, což je docela dobré zvládat.
P: Jaká zvířata máš nejraději?
L: Já mám ráda všechna zvířata, nejím moc maso, protože právě mám zvířata moc ráda. Od malička jsem měla kocoury, takový velikánský tlustý chundelatý, kteří vůbec neposlouchali. Teď mám jednoho pejska, kokršpaněla, a to je holčička, je to taková dámička, už je jí asi osm let, což se vždycky nějak u pejsků násobí, tudíž to není stejné jako u nás u lidí. Já jí závidím jednu věc, protože ona, i když pořád jí, a pořád nějaké sladké a tak, je pořád hrozně hezká. Vůbec si nemusí dávat pozor na linii, protože pořád běhá někde za ptáčky, vždycky to vyběhá, tak to je docela dobré, to jsem jí záviděla.
P: Máš doma nějaké zvířátko, a jestliže ano, tak jaké?
L: No, teď jsem měla docela velký problém, protože jsem si pořídila z útulku kočičku a ona byla nějaká smutná. A já jsem nevěděla, čím to je, ale pak jsem se dozvěděla, že se narodila jiný kočičce, která byla z venkova, byla pořád zvyklá lítat po stromech a tak. Pak jsem přišla na to, že chce prostě lítat po stromech a že jí to doma vůbec nebaví, já mám strašně malý byt a tam se nevejde ani kytička navíc, je hrozně malinký, hm, a tak jsem ji musela dát jedné paní, která má ohromnou zahradu a teď mně dává každý týden zprávy, jak se ta kočička, ona se jmenuje Piškot, i když je to holka, já jsem jí říkala Piškote, protože byla podobná piškotu, tak hrozně vyrostla, loví myši a každý den asi tak čtyři chytne. (Smích)
P: Kdo Ti skládá hudbu a texty?
L: Hudbu a texty skládají dva lidi, které mám úplně nejraději na světě. Texty skládá Hana Sorosová, což je jméno mojí maminky, ještě když si nevzala mého tátu, takže je to moje máma, to tím chci říct (smích), a hudbu skládá můj táta. Ten má své jméno Jiří Vondráček, takže je to úplně jasné a všichni se doma hádáme, když to vymýšlíme a když zpíváme, ale pak z toho vznikají, myslím, docela hezké desky.
P: O čem nejraději zpíváš?
L: Myslím, že asi o lásce, ale nemusí to být láska jenom holky a kluka, ale může to být taky láska ke zvířatům a kamarádská láska, která je myslím hrozně důležitá, čím dál víc si to uvědomuji, protože já jsem nikdy nevěřila babičce, když mi říkala, že čím budu starší, tím horší bude nacházet nové kamarády, že to potom prostě nejde už tak jednoduše jako teď třeba nám a myslím, že je to pravda, takže když má člověk nějakého dobrého kámoše, má se o něho starat a nemá ho zanedbávat, to je špatné.
P: Až budeš mít děti, budou se taky věnovat hudbě a herectví jako Ty?
L: No nerada bych udělala to samé jako náš táta s námi, protože jestli uvidím - jestli budu mít děti, a to bych chtěla -, tak jestli uvidím, že je to vůbec nebaví a že by raději chodily na karate, tak je klidně na to karate dám a nemusejí hrát na piáno, ale ráda bych, aby měly rády zvířata, to jo, k tomu je povedu.
P: Jakou školu studuješ nebo jsi vystudovala?
L: Vystudovala jsem nejdřív základní školu a ta byla hrozně fajn, protože tam jsme měli hodně jazyků. A teďka po herecké konzervatoři, jsem si dala rok pauzu, právě abych se mohla učit francouzsky, protože ten jazyk je nádherný. Pak jsem šla na vysokou školu a studuji kulturologii, což je, no nevíš, viď, ono hodně lidí neví, o čem to celé je, a myslím, že nejlíp to pojal můj bratr, který říká, že to je něco, jako kulturistika. (Smích)
P: Jaký předmět na základní škole jsi měla nejraději?
L: Já jsem úplně nenáviděla zeměpis, ale teď zpětně si uvědomuji, že ta paní učitelka, kterou jsem neměla vůbec ráda, protože mi dávala samé trojky a čtyřky, tak byla vlastně úplně geniální. Protože ona nám vždycky dávala takové písemky, že řekla: „Tak vyjíždíme z Prahy, dostaneme se na západ od Čech, do jaké země jsme přijeli? A teď se podíváme na jih, na sever“ a teď my jsme museli vyjmenovávat, kde přesně jsme, no, a já jsem nevěděla vůbec nic. (Smích) Vůbec jsem nevěděla kde se nacházíme. Jednou jsem napsala, že jsme v Grónsku, a ona byla přitom v NewYorku. (Smích) Takže to bylo úplně zběsilý, ale teď zpětně si uvědomuji, že to byl docela hezký systém. Že kdyby každá učitelka měla takovou zvláštní svojí metodu, tak by to bylo docela fajn a že by nás to mohlo ve škole víc bavit.
P: Máš nějaké koníčky a jestliže ano, tak jaké?
L: No, zrovna dneska jsem myslela na to, že ráda plavu a vlastně jsem už neplavala asi tak od prázdnin, takže mě to trošku mrzí. Ale teď bylo strašně moc práce, točila jsem pohádky a tvoří se nové písničky, takže na plavání nebyl čas. Ale to mi chybí.
P: Věnuješ se nějakému sportu?
L: Hrozně ráda tancuji, dělala jsem balet a moderní tance, takže vždycky, když se pustí nějaká nová muzika, tak jsem k nezastavení.
P: Umíš jezdit na koni?
L: Ha, no tak to uvidíte. To se ptáš úplně skvěle, protože teď v téhle pohádce jsme museli jezdit na koni pořád a ani David Kraus, který hraje prince, ani já jsme to vůbec neuměli. Já jsem se koňů hrozně bála, protože to jsou velká zvířata a já jsem prťavá, takže proti nim jsem úplně jako blecha. Tak jsme se to museli učit dva měsíce před natáčením a byl to horor, protože koně když vědí, že na jejich hřbetě sedí někdo, kdo to neumí a kdo se jich trošku bojí, tak toho pěkně zneužívají. (Smích) A stala se mi hrozná věc. Náš trenér, kterému se říkalo čert, protože byl úplně rozčepýřený a takový černý, úžasný chlapík, mi říkal, ať si dávám pozor, když vjíždíme do ohrady. Ta ohrada nebyla ze dřeva, ale byla z kovu, no a já jsem pořád nevěděla, proč mi říká ať si dávám pozor, že přece když se tam vejde ten kůň, tak se tam vejdu i já, když jsem na tom koni. No jo, jenže ten kůň věděl, že jsem to já, na tom hřbetě, že si může dovolit úplně všechno, a tak jak se natlačil k té jedné kovové tyči a já , protože jsem nedávala pozor a nemohla jsem ho nějak odtáhnout, tak jsem si málem zlomila koleno. Protože on prostě přesně věděl, kam se mu vejde jeho tlusté břicho, ale s mým kolenem teda nepočítal. Tak to bylo hrozné, ale nakonec, myslím, to dobře dopadlo.
P: Máš hodně nápadníků?
L: (Smích) No, já nevím, ale myslím, že jsou holky, které jich mají mnohem víc. (Smích)
P: Máš partnera?
L: To je teda osobní, hodně osobní otázka. Ale mám jednoho člověka, kterého mám hrozně moc ráda a už jsme spolu dva a půl roku, takže asi jo.
P: Jak by měl vypadat Tvůj životní partner?
L: To bych se takhle ani moc neptala, jak má vypadat Tvůj životní partner, spíš..
P: Jaký by měl být?
L: No, to je lepší otázka, protože může vypadat jakkoliv. Teď jsem zrovna byla na takovém hezkém filmu v kině, jmenuje se „Šrek“ a je to o takovém hrozně ošklivém obrovi, zeleném s velkýma ušima, který je prostě úplně největší na světě, a je ale hrozně hodný. Takže, když jsem vycházela z kina, tak jsem si říkala, že bych si klidně i „Šreka“ vzala. No, nezáleží na tom jak vypadá.
P: Co by si udělala, kdyby si vyhrála milion?
Manažer: Nezapomeň na mě! (Smích)
L: Hm, no, hm, já bych myslím, že když člověk něco vyhraje, nebo k něčemu přijde, aniž by si to zasloužil, tak to má zase dát dál. Takže bych to dala tam, kde by to bylo zrovna třeba, a co bych udělala – nechala bych Vám tady celé třetí a druhé patro vymalovat různými barvami, protože je to hezčí než bílý stěny. ( Dětskou lůžkovou část v Motole – pozn. autorky).
Dítko: Proč ne čtvrtý?
L: Čtvrtý? Tam jsem nebyla, tam nevím jestli je vymalované nebo ne, a jestli ne, tak tam taky. (Smích)
L: Á, máme nové návštěvníky, přišli akorát na pohádku.
P. Králíčková s dcerou Terezou: My se omlouváme, my jsme to nemohly najít.
L: My taky ne, z toho si nic nedělejte. (Smích) (se svým manažerem - pozn. autorky)
P: Děkuji za rozhovor.
L: Děkuji já, byly to skvělé otázky.
P: Ahoj
L: Čau
Autor: nevidomá Petra Zelenková