VŽDYCKY JSEM HRÁL, CO MĚ BAVILO
Není snadné uvolnit se mezi prací v televizi, zkoušením v nově vznikající skupině a rodinou, která mimo jiné čítá dvě malé děti. To všechno chce čas, energii a dobrou organizaci. Proto jsem ocenila, že si Marcel Pindel našel v předvánočním shonu čas vypít se mnou dvě coly a odpovědět na několik otázek.
Petra: I když máte za sebou hodně práce, ne všichni Vás znají. Mohl byste o sobě říct pár slov?
M. Pindel: Pocházím z Frýdku-Místku. Do svých osmi let jsem viděl dobře, ale pak se u mě objevila zraková vada, která v patnácti letech dospěla takřka k nevidomosti. Vystřídal jsem několik škol a internátů pro zrakově postižené děti, a když mi bylo patnáct, dostal jsem se do Prahy na gymnázium. Praha mě uchvátila. Psal se rok 1980 a třebaže to politicky nebyla moc radostná doba, v Praze se líp dýchalo, všechno tu bylo volnější, spousta muziky, zajímavých lidí a kultury, někdy i na zapřenou.
Petra: Pamatujete si, jak jste se poprvé dostal k hudbě? Co vás ovlivnilo?
M. Pindel: V deseti letech mi bratranec přinesl dvě elpíčka – Led Zeppelin a The Dark Side of the Moon od Pinkfloyd – to mě nakoplo. Poslouchal jsem to znovu a znovu. Myslím, že to byl moment, kdy jsem se o muziku začal opravdu zajímat. Nahrával jsem si, co se dalo, od kamarádů jsem si půjčoval desky i kazety a všechno jsem to do sebe nějak nabíral.
Petra: To ale mluvíme o poslouchání. Kdy jste se začal věnovat hudbě aktivně?
M. Pindel: Až na gymnáziu v Praze. Tam jsme založili skupinu, ani nevím, jak se jmenovala, byl v ní taky Martin Rous. Já v ní hrál bicí.
Petra: Proč jste se rozhodl zrovna pro bicí?
M. Pindel: Nejdřív jsem zkoušel akustickou kytaru, ale kytaristů bylo všude jako much. Postupně jsem se nadchl pro bubny. Ve třeťáku jsem si koupil vlastní. Když jsme po maturitě s Martinem Rousem odešli na konzervatoř do Deyláku, hráli jsme dál a v roce 1988 jsme založili kapelu Sluníčko. Později k ní přibyla i Lenka Dusilová, Pancho a Fredrik Janáček. V roce 1994 jsme podepsali exkluzivní smlouvu s BMG a vydali jsme první cédéčko. Hráli jsme jako předkapela Lucie a všechno vypadalo skvěle. Těsně před nahráváním druhé desky došlo ovšem k rozkolu. Desku jsme nenahráli a rozešli jsme se.
Petra: Pak jste vystřídal několik dalších skupin…
M. Pindel: Byly to, pokud si vzpomínám, Původní Bureš, Joe Carnation Band, Jeff biograf, Šántí a další. Naposledy jsem spolupracoval s Jiřím Dědečkem. Udělali jsme spolu dvě cédéčka – Kdyby smrtka měla mladý a nově upravené šansony Jacquese Brella.
Petra: Čemu se věnujete momentálně?
M. Pindel: Hlavně irské a skotské hudbě. Hrajeme ji, mírně netradičním způsobem, se skupinou Czeltik. Kromě toho hraju s rockovou kapelou Bad a od ledna se budu konečně věnovat vlastní skupině.
Petra: Podle čeho se rozhodujete, s kým budete spolupracovat a s kým ne? Podle stylu hudby?
M. Pindel: Vždycky jsem hrál to, co mě bavilo, a vždycky jsem si vybíral kapelu podle lidí. Dovedu třeba i slevit ze stylu, ale musí mi sedět spoluhráči. Po některých zkušenostech, které mám za sebou, dám dnes nejvíc na lidi, na vztahy – to je pro mě nejdůležitější faktor. Abych se na ně mohl spolehnout, aby mě nepodrazili, aby s nimi byla příjemná práce.
Petra: Jaký máte názor na současnou českou hudbu?
M. Pindel: V každé době a v každé zemi vznikají kvalitní i nekvalitní věci. Těch dobrých je vždycky míň a o ty horší je bohužel vždycky několikanásobně větší zájem. Platí to o muzice stejně jako třeba o knížkách. Česká rocková a popová hudba byla vždycky v závěsu za světem, nechávala se inspirovat. Když si vezmu třeba šedesátá léta, tak všude na západě byl optimismus, uvolnění, nekonvenční nálada… a prosáklo to i k nám. Ale ani tehdy nebylo zdaleka všechno skvělý. Existovaly mraky příšerných kapel, které kopírovaly Beatles nebo Rolling Stones a vůbec se nedaly poslouchat. Dneska se určitě dělají kvalitní věci, ale rozšířil se trh, je tady obrovská komercializace a to má vliv na ten nejširší proud jak v muzice, tak i v jiných oblastech. Možná je míň původních věcí, protože se všichni ovlivňují, jeden čerpá od druhýho.
Petra: Vy sám máte taky nějaký vzor?
M. Pindel: Myslíš bubeníky? Mně se jich líbí strašně moc. Jednoho dva bych opravdu nemohl jmenovat. Vždycky, když poslouchám dobrý bubny, tak zjišťuju, že toho sám umím zoufale málo a že musím hodně cvičit, ale přitom na cvičení teď se dvěma dětma moc času nemám.
Petra: Co je pro bubeníka nejdůležitější? Co podle Vás nejvíc potřebuje?
M. Pindel: Samostatnou místnost, kde by měl bubny, kde by se mohl zavřít a opravdu na ně hrát, aniž by v jednom kuse zvonily sousedky a stěžovaly si, že ruší. Bubny jsou z tohohle hlediska strašně nevděčný nástroj.
Petra: Jaké bubny máte?
M. Pindel: Teď hraju na Pearly.
Petra: Jak dlouho Vám trvalo, než jste na ně hrál tak, že jste mohl veřejně vystupovat?
M. Pindel: Asi tři roky. Někde v hospodě můžete hrát třeba po čtrnácti dnech, protože bubny jsou zvláštní nástroj – hodně rychle se dají zvládnout základy. Ale to je jenom začátek. Pak jde o to, jak s tím naložit dál. Teprve když člověk něco umí, tak začne zjišťovat, jak je to obtížný. Jako v jakémkoli jiném oboru.
Petra: Pokud jde o bicí, oddělujete přísně jazz od rocku nebo popu?
M. Pindel: Samozřejmě, že v tom je rozdíl – v myšlení i v technice. Já osobně mám rád prolínání stylů. Ne hrát ortodoxně jen to jedno, ale smazávat hranice. Zkoušet si to i ono, kombinovat, fúzovat. Líbí se mi, když jsou ve hře náznaky všeho možnýho od jazzu přes rock, až třeba po etno. Myslím, že k tomu docházelo už dřív, že tohle prolínání není specialita posledních let, ale že se to přece jen s rozvojem techniky ještě daleko víc rozšířilo.
Petra: Na co je ve vašem životě místo vedle hudby? Máte nějaké koníčky?
M. Pindel: Baví mě například chodit po horách. V poslední době to kvůli dětem moc provozovat nemůžu, ale těším se, že až povyrostou, zase vyrazíme někam do kopců. Nejsem horolezec – to bych kvůli svému očnímu handicapu ani nemohl – ale hrozně mě baví chodit po vrškách. Naštěstí to baví i moji ženu. Dřív jsme takhle vandrovali hodně často, spávali jsme někde v lese, chodili jsme po hřebenech… Tatry, Jizery, Krkonoše, Šumavu – to všechno máme prochozený. Od té doby, co máme děti, jsme nebyli skoro nikde, ale za to si užíváme zase jiné radosti.
Petra: Říkáte, že máte rád přírodu. Mohl byste se na venkově usadit natrvalo?
M. Pindel: Město a příroda, to jsou fakt dva světy. Mně osobně dělá problémy je kombinovat. Tady v Praze ten spěch, hraní, jedna akce za druhou, ustavičné telefonáty přejíždění z místa na místo, stres… Když se mi někdy podaří odjet do hor a být tam třeba čtrnáct dnů, tak to je nádhera. To do mě sestoupí takovej krásnej klid a město mně vůbec nechybí. V tu chvíli bych tam bez problémů mohl zůstat a v pohodě bych meditoval. Vůbec nemám chuť se vrátit, dokonce nemám chuť ani hrát. Ale to samozřejmě nejde. Jednak se musím nějak živit a taky člověk by tam byl hodně sám a to by nebylo dobře už kvůli dětem. Nemůžu je přece odříznout od světa.
Petra: Děkuju, že jste si v tom městském stresu udělal chvilku na rozhovor se mnou a přeju Vám, abyste si hory užil aspoň o Vánocích!
v Praze, prosinec 2004
Autor: nevidomá Petra Zelenková