Pan Michal Jelínek: učí informatiku na škole Jaroslava Ježka pro slabozraké a nevidomé děti. Sám je nevidomý. To, že ho práce baví, se pozná. Jakým způsobem o ní přemýšlí, jaký má vztah k žákům a jaká jsou jeho skrytá i méně skrytá přání, jsem se zeptala v rozhovoru, který jsme spolu vedly přímo ve škole na Loretánském náměstí.
Petra: U nás na škole jste prvním rokem. Jak dlouho jste učil předtím?
Jelínek: Dva nebo tři roky.
Petra: Co vás přivedlo k pedagogické práci?
Jelínek: Pracuji s počítači už od základní školy. Myslím, že k pedagogice mě nepřivedla obzvláštní snaha po vzdělávání ostatních, ale spíš můj zájem o informatiku.
Petra: Co se vám na učení líbí a co ne?
Jelínek: Nejskvělejší je, když vidím, že lidi, které učím, jsou schopni do sebe ty nové poznatky vstřebat. Naopak musím říct, že mi dost vadí žáci, co při hodině jen tak nečinně dřepí a dávají najevo, že si to tam přišli odsedět.
Petra: V poslední době se čím dál častěji dozvídáme o útocích žáků na učitele. Cítíte se vy sám nějak ohrožen?
Jelínek: Ohrožen žáky zdejší školy? Určitě ne.
Petra: Co je podle vás příčinou množící se agrese ve školách?
Jelínek: Myslím, že se dětem až příliš dovoluje. Nejde o to, aby byli učitelé bůhvíjak přísní, to určitě ne, ale chyba je podle mě v tom, že se dětem v rodinách ledacos toleruje, ledacos jim projde a oni jdou pak do školy s pocitem, že si můžou dovolit všechno. To vede k problémům.
Petra: Nemyslíte si, že si za agresivní chování žáků mohou učitelé někdy sami?
Jelínek: Nevím. Já jsem žádný konkrétní příklad osobně nezažil, takže to neumím posoudit. To by bylo teoretizování.
Petra: Vy sám jste nevidomý. Jaké vám to jako učiteli způsobuje problémy?
Jelínek: Dá se říct, že skoro žádné. Snad až na to, že když mám ve vyučování nějaké vidomé děti, tak nevím, jestli sledují můj výklad, anebo si na počítači neprovádějí nějaké vlastní aktivity. Ale i na to se dá časem přijít. Takže mi můj handicap celkem v povolání nepřekáží.
Petra: Myslíte, že byste chtěl pracovat s nevidomými, i kdybyste viděl?
Jelínek: Dnes, po zkušenostech, které mám, musím říct, že ano. Je to zajímavá práce a člověk může hodně pomoct. Myslím, že je výhoda, když nevidomý pedagog učí nevidomé žáky, ale i kdybych teď začal vidět, asi bych ve svojí práci pokračoval. Otázka ale je, jestli bych takové přání měl, kdybych byl od narození vidomý. Myslím, že těžko.
Petra: Vaším oborem je informatika. Co podle Váš počítače přinášejí nevidomým?
Jelínek: To se dá říct jedním slovem: informace. Obrovské množství informací. A díky internetu je těch informací čím dál víc.
Petra: Čím si myslíte, že by vidící lidé mohli nevidomým usnadnit život?
Jelínek: Svým chováním Bylo by fajn, kdyby se blíž seznámili s jejich životem, aby pochopili, co potřebují, co jim chybí,co těžko zvládají. Jenže chápu, že je to těžké. Protože stejnou pozornost by potřebovali i neslyšící, lidé na vozíčku a jinak postižení.
Petra: A jak ho usnadňuje moderní technika?
Jelínek: Sama už jsi zmínila počítače. Kromě informací poskytuje elektronika i zábavu, což je sice v pořádku, ale na druhé straně to odvádí například od sportu. Většina nevidomých dětí a mládeže dnes radši sedí u počítače, než by šli s kamarády ven a hráli si nebo sportovali.
Petra: Máte nějaké pomůcky a vymoženosti, které Vám pomáhají?
Jelínek: Kromě speciálně vybaveného počítače s hlasovým výstupem a bílé hole , to jsou ještě hodinky a vysílačka VTN (na zvukové a hlasové signály).
Petra: Jsou v životě věci, kterých jste se musel kvůli svému handicapu vzdát a které jste díky jemu naopak objevil?
Jelínek: To jsou standardní záležitosti, které si každý umí představit. Nemůžu pochopitelně řídit auto ani motorku, nemůžu jezdit na kole a jen omezeně můžu chodit sám. To je zrovna věc, která člověku opravdu vadí, protože každý dostane občas náladu jít se sám projít a to mají nevidomí holt trochu těžší. Na druhé straně jsem určitě získal přátele, jaké bych jinak neměl. Taky si myslím, že jsem si osvojil tolerantnější náhled na svět.
Petra: Váš šéf se jmenuje Ježek. Řekl jste někdy v jeho přítomnosti „Ježkovy voči“?
Jelínek: Řekl jsem to už i v jeho přítomnosti a reagoval naprosto v pohodě. Nemá s tímhle rčením problémy, stejně jako mně nevadí „To jsem z toho jelen“.
Petra: Představte si, že máte ve třídě žáka s magickými schopnostmi, ale zasloužil by z informatiky pětku. Kdyby Vám řekl: Dejte mi lepší známku a já Vám splním jakkoli přání – jak byste zareagoval?
Jelínek: Kdybych věděl, že ty schopnosti stoprocentně má, tak bych mu určitě dal lepší známku. Takový obrovský charakter zase nejsem, abych si neústupně stál za svým. Ono je někdy přece jen lepší využít příležitosti, která se nabízí. A co bych si přál? Abychom byli zdraví – já i moje okolí.
Petra: Děkuji za rozhovor.
Autor: nevidomá Petra Zelenková