„Dobré zprávy musíme šířit sami“
Rozhovor s Naďou Konvalinkovou
Dne 22. 11. 2005 jsem se po několika telefonických dohodách sešla s herečkou Naďou Konvalinkovou v jejím bytě, kde jsem jí začala zpovídat.
Petra: Jak a v kolika letech jste se dostala k herectví?
Naďa: Ve škole jsem ráda recitovala a v hodinách literatury mě vždycky nechali předčítat, zúčastnila jsem se taky různých soutěží v Lidové škole umění. Potom jsem se dostala na gymnázium Jana Nerudy a tam měli dramatický kroužek. Vedl ho pan profesor Ladislav Novotný, který učil češtinu a ruštinu. Kdo chodil do kroužku, dostával z těchto předmětů jedničku. Tak jsem začala chodit taky. Netrvalo dlouho a začalo mě to nesmírně bavit, úplně jsem tím žila. Ale pan profesor mi moc nedůvěřoval, takže mi dával jenom menší role, V Ženitbě jsem hrála služku, která říká Hosti jdou, nic víc. Ale jednoho dne onemocněla hlavní postava, dohazovačka. Já jsem její text samozřejmě uměla, tak jsem vlítla na jeviště a bylo moje. Asi jsem tím výkonem pana profesora přesvědčila, protože od té doby mi dával hezčí role.Když jsem skončila gymnázium, udělala jsem zkoušky na DAMU. Přijali nás do ročníku osmnáct a měli jsme skvělé profesory jako paní Vlastu Fabiánovou a Václava Vosku. Strašně ráda na to vzpomínám.
Petra: Dáváte přednost hraní v divadle před hraním v televizi?
Naďa: Myslím, že hraní v divadle je herecký základ, grunt, při kterém se člověk hodně naučí. Herectví pro televizi je mnohem civilnější. Když má herec plakat, aby to viděla poslední řada v Národním divadle, tak to dělá trochu jinak než ve studiu před televizní kamerou. Kouzlo divadla je hlavně v tom, že herec má bezprostřední kontakt s divákem a divák je každý večer jiný. Mění se pocit, nálada, reakce i výraz herců, proto se žádný večer nepodobá druhému, každý z nich je vlastně takový malý zázrak vykřesaný z kontaktu mezi hercem a divákem. Ve filmu ten kontakt chybí. Na druhé straně ovšem když skončí představení, zatáhne se opona a nezbude nic, zatímco film přetrvá a člověk po sobě přece jen něco zanechá.
Petra: Máte nějakého oblíbeného hereckého kolegu?
Naďa: Nemůžu říct, že by byl někdo víc a někdo méně oblíbený. Mám ráda dobré, profesionální kumštýře. Osobnosti.
Petra: Jaké postavy hrajete nejraději?
Naďa: Asi vždycky tu, kterou právě zkouším, tvořím, na které pracuju a s kterou žiju. Dávám přednost postavám komediálním, ale prakticky celý život toužím zahrát si nějakou velkou dramatickou roli.
Petra: Pozitivní postavu?
Naďa: Pozitivní, ale třeba i tragickou. Vlastně jsem měla jenom jednou či dvakrát příležitost si tuhle polohu vyzkoušet. Bylo to v plzeňském divadle, kde jsem hrála nejdřív Ofélii a potom Markétku ve Faustovi Svým způsobem sem patří i Dorotka ze Strakonického dudáka, postava ne sice tragická, ale trochu dramatická určitě.
Petra: Stal se vám někdy na jevišti trapas? Vzpomínáte si třeba na nějaké „herecké okno“?
Naďa: Herecké okno ani ne, ale například když jsem hrála Svatou Janu, tak jsem tam měla takový přeřek. Měla jsem Vaškovi Vydrovi, který hrál krále, říct: Karlíčku, jestli nás Angličani porazí, pak je s Francií ámen. Nějak jsem se zaškobrtla a vypadlo ze mě: Anglíčku, jestli nás Angličani porazí, tak je s Francií kámen. Ámen, opravila jsem se ještě a to byl konec.
Petra: Jak reagovali diváci?
Naďa: Přežili to, asi se pro sebe usmáli, ale že by byl hurónský řev, to ne. Ovšem kolegové v portálech se mohli potrhat a to mně samozřejmě ještě dodalo.
Petra: Vzpomínáte si na svou úplně první roli?
Naďa: Myslím, že v televizi to byla postava lady Jane ve filmu „Princ a chuďas“ s Romanem Skamene. To jsem ještě studovala, byla jsem ve druhém ročníku a musela jsem se dovolit, protože nám normálně zakazovali takhle brzy natáčení. Tak jsem je tenkrát uprosila. Pokud jde o film, moje první role byla ve snímku „Tři chlapi na cestách“. Tam jsem hrála takovou dívenku, s Jirkou Schmitzerem, a já ho pořád uháněla. Na jevišti byla moje první role Klára ve „Slaměném klobouku“ – to bylo naše absolventské představení. Pak jsem přijala angažmá v plzeňském divadle a tam jsem dostala roli princezny ve hře, která se jmenovala „Úplně normální zázrak“. Takové byly moje začátky.
Petra: Jak se vám hrálo v seriálu „On je žena“?
Naďa: Vzhledem k tomu, že mým kolegou byl Honza Kraus, tak bezvadně. Jeho inteligentní humor miluju a nevynechá vteřinu, aby člověka nepotěšil. Ze mě si navíc dělal legraci. Jednou jsem mu prozradila, že mě bolí koleno. Kromě toho to ale bohužel byla práce příliš rychlá, která teď všeobecně převládá, není čas zkoušet, všechno se jede z první vody načisto a řemeslo tím hrozně trpí.
Petra: Kdy a jak jste se seznámila s panem Kaiserem a čím vás zaujal?
Naďa: Seznámili jsme se v roce 1978 na premiéře hry „Mladý muž a bílá velryba“, kde jsem hrála Milušku. Pamatuju si na tu hru taky proto, že jsem tam poprvé dostala na jevišti během představení aplaus za monolog, takže jsem na sebe byla dost pyšná. Po představení on tam přišel za Marcelem Vašinkou a Irena Kačírková nás seznámila. Zaujal mě tím, že vypadal velmi romanticky. Pak se ovšem člověk přesvědčil, že to nebyl romantik, ale recesista.
Petra: Už jste vystupovala v několika pořadech o vaření. Co nejraději vaříte a pro koho?
Naďa: V poslední době se snažím počítat kalorie, tak vařím hlavně zeleninu na nejrůznější způsoby nebo jen libové kuřecí masíčko, ale jinak vařím ráda kdeco. Teď mi koncem týdne přijde návštěva, tak jsem nakoupila zvěřinu a udělám daňčí guláš. Už se na to těším.
Petra: Máte kromě vaření ještě jiné koníčky?
Naďa: Vaření není koníček, vaření je nutnost, nicméně radostná. Miluju cestování, moře, lodě… letos jsem se naučila potápět. Potopila jsem se do hloubky třiceti tří metrů a byla jsem tam čtyřicet devět minut.
Petra: Jste pověrčivá?
Naďa: Věřím, že boží mlýny melou. Někdy sice pomalu, ale melou. Taky věřím na karmu, věřím astrologii, ale tu seriózní, ne na horoskopy z Blesku.
Petra: Máte své oblíbené zvíře, oblíbenou barvu a šťastné číslo?
Naďa: Mám dva jezevčíky – vlastně teď už jenom jednoho, protože Fanynka nám v létě odešla – takže pepř a sůl, chlupatá hrubosrstá hlavička. Pokud jde o barvy, nosím ráda tmavou, protože zeštíhluje, ale neodolám ani jasnějším tónům, třeba tohle léto se mi moc zamlouvala zářivě oranžová.
Petra: Prozradíte, v jakém znamení jste narozená, a víte, co je pro ně typické?
Naďa: Narodila jsem se ve znamení beránka. Pro nás skopce je typická tvrdohlavost. Dlouho jsme jehňátka, ovečky, ale jakmile se z nás stane beran, už neustoupíme. Myslím, že to na mě sedí.
Petra: Jaká herecká práce vás čeká v nejbližší době?
Naďa: S Květou Fialovou budeme dělat pro děti maňáskovou pohádku „Bábi a skřítkové“. Roli bábi budeme alternovat.
Petra: Politici si dělají, co chtějí, kam se člověk podívá, tam je něco špatně, kvete korupce a mezi lidmi se šíří špatná nálada. Nacházíte vy sama důvody k optimismu? A v čem?
Naďa: Přesto všechno pořád vidím spoustu laskavých lidí, kteří umějí potěšit. Mám svoji nadaci. Snažíme se pomáhat pěstounským rodinám, což jsou ty, které pečují o děti z dětských domovů, jejichž rodiče se o ně sice nestarají, ale nechtějí je dát k adopci. Pěstouni si je berou a starají se o ně, přestože ti rodiče jim je můžou kdykoli zase sebrat. Jsou to většinou děti z problémových rodin, které byly svědky násilí a mají šrámy na duši. Myslím, že jsem pomohla už asi 250 pěstounským rodinám. To, že existuje dobro, člověka v jakékoli situaci nakonec potěší. Bohužel se o něm nepíše. Píšou se vždycky ty negativní věci. Jedné novinářky jsem se ptala, proč tomu tak je, a ona mi řekla, že už na škole je učili: dobrá zpráva, žádná zpráva. Takže z médií se dobrých zpráv nenadějme, a proto je musíme šířit sami.
Petra: Paní Konvalinková, děkuji vám za rozhovor.
Autor: nevidomá Petra Zelenková