Byl krásný prázdninový den. Nikde ani mráčku, sluníčko se usmívalo dolů na svět z azurově modré oblohy. Dva kamarádi, třináctiletý Filip a osmiletý Libor se rozhodli, že podniknou plavbu po oceánu v okolí Asijské pevniny, na které žili.
Oba byli šikovní, ale znáte kluky! Ne aby si vyrobili pevnou loďku, oni chtěli, aby jejich plavba byla neobyčejná, zkrátka co nejdobrodružnější, a proto se pustili do stavění voru. Libor sháněl klacky, silné větve, ba dokonce i klády a Filip je svazoval k sobě. Když měl vše hotovo, vyhledal ještě poraněný strom, ze kterého tekla smůla, a zpevnil plavidlo tím, že jednotlivé díly smůlou poslepoval. „Ještě nám schází něco, čím bychom pádlovali. Dojdu uříznout nějaký dlouhý, rovný a především pevný klacek, kterým bychom se mohli odrážet od dna,“ prohlásil Filip. Za chvíli se vrátil s dlouhým bidlem, trochu ho upravil nožem a pak prohlásil: „Tak, a můžeme se vydat na cestu.“ Libor se rozzářil. „Hurá!“ vykřikl nadšeně. „Na cestu!“
Chlapci opatrně přesunuli vor na vodní hladinu a vylezli si na něj. Filip coby starší se ujal kormidlování. Držel bidlo, zapichoval ho do dna a tím popoháněl vor po hladině. Libor seděl na voru, díval se do čisté vody a pozoroval hemžící se hejna rybiček různých barev. Za chvíli byli daleko od břehu. Pohoda netrvala dlouho. Brzy se zvedl prudký vítr, klidná vodní hladina se změnila v rozbouřenou nekonečnou vodní pláň, Filip přestal mít vor pod kontrolou, a aby toho nebylo málo, tak mu jedna velká vlna vyrazila bidlo z ruky.
„Páni!“ vykřikl ohromeně nad tou živelnou silou.
„Co budeme dělat? Já se bojím,“ řekl Libor.
Přestože si kluci přáli zažít dobrodružný výlet, tohle na ně bylo moc.
„Neboj se, to dobře dopadne,“ uklidňoval Filip Libora, třebaže sám měl taky nahnáno.
Když se pořádně rozhlédl, spatřil na obzoru za vlnami pevninu. Zaradoval se, že se přece jen nevzdálili tak daleko, jak myslel, a ukázal pevninu Liborovi. „Vidíš? Tam na tu pevninu se potřebujeme dostat, ale horší je jak. Vtom se otočil a právě včas vykřikl: „Libore, drž se!“
Těsně za jejich vorem se zvedala vlna, vysoká jako dům, a rovnou na ně! Bylo to obrovské nebezpečí, ale zároveň klukům přišlo vhod. Obrovská vlna se do nich opřela a hodila je přímo na pevninu.
Když se oba kamarádi vzpamatovali z prudkého vymrštění vlnou a z tvrdého dopadu, rozhlédli se a pochopili, že jsou na úplně cizí pevnině, nebo spíš na ostrově. Nelenili a prozkoumali ho. Byl poměrně velký, celý porostlý hustým lesem. Po podrobnějším průzkumu však zjistili, že je to spíš menší prales, ba možná i džungle. „Myslíš, že nás tu nemůže nikdo a nic napadnout?“ zeptal se bázlivě Libor.
„Neboj, určitě ne někdo, protože tohle je zcela určitě neobydlená pevnina. Nedá se ovšem vyloučit, že tu žijí nějaká divoká zvířata. Ale před těmi vím, jak se uchránit,“ řekl starší a mnohem zkušenější Filip.
„A co budeme jíst? Mám hlad,“ zakňoural Libor.
„Máme nůž, tak si něco ulovíme. Mimoto tu určitě roste něco, co se dá jíst,“ odbyl ho Filip.
„A pít! Nemáme nic k pití,“ nepřestával naříkat Libor.
„I pití se najde,“ odsekl podrážděně Filip, který kolem sebe posbíral pár klacíků a kamenů, postavil z nich malé ohniště a za pomoci dvou křemenů se snažil vykřesat oheň, aby se po mokré cestě alespoň usušili.
Když se chlapci ohřáli, šli na další průzkum po ostrově. Zanedlouho zjistili, že na ostrově žije mnoho exotických zvířat. Byla tam také spousta skal, kde by se daly vymýšlet zajímavé hry, ale protože už byla tma, rozhodli se, že půjdou spát a zítra ráno v průzkumu budou pokračovat. Uvelebili se vedle ohně, každý na jednu stranu, aby jim bylo teplo, a jen co si lehli, už spali, což po namáhavé cestě a rozčilení nebylo nic divného. Druhý den, když se vzbudili, byl oheň už skoro vyhaslý, proto ho kluci jen trochu polili vodou z oceánu, aby žhavé uhlíky nerozfoukal vítr a aby nechytil les.
„Měli bychom se vydat na další obchůzku, abychom zjistili, co je tu za zdroj potravy.“ řekl Filip.
„Nejvyšší čas,“ souhlasil Libor. „Umírám hladem!“
Vyrazili na další průzkum. Když obešli ostrov kolem dokola, vydali se do jeho nitra. V pralese objevili pozoruhodné rostliny a zvláštní exotické živočichy. Daly se tu najít neznámé stromy s nevšedně tvarovanými listy, květiny s neskutečně pestrými, okouzlujícími květy, různé liány visící z větví stromů dolů, nebo pnoucí se po kmenech vzhůru, ale také několik druhů palem a ovocných stromů.
Kolem hlav jim poletovali velicí motýli nejrůznějších barev, stále něco pokřikující papoušci, z palem je pozorovaly opice a další menší zvířata, která předtím nikdy neviděli. Vyskytovaly se tu skály i skalky a uprostřed ostrova bylo jezírko s průzračnou vodou.
Kluci se posadili k jezírku, a jak se tak rozhlíželi po okolí, řekl Libor: „Podívej Filipe, tamhle je kokosová palma. Já dostal chuť na kokos, prosím, přines kokos.“
„No dobrá,“ řekl Filip. „Ale ta palma je moc vysoká, nevím jak se k těm kokosům dostanu a navíc tam nahoře u nich sedí opice.“ Filip si od svého pokusu moc nesliboval, ale jen zamířil k palmě. Sotva k ní došel, podíval se nahoru a pomyslel si, že ta opice kokosy patrně hlídá. Zamyslel se, jak by se alespoň jeden dal uloupit, když náhle k jeho překvapení opice utrhla jeden z kokosů a hodila mu ho dolů.
„Děkuji,“ řekl ohromeně a vrátil se k Liborovi.
„Jak se ti ho povedlo získat? A komu jsi to děkoval? Copak on tu někdo žije?“ popadl Libora zase strach. Když mu to Filip vyprávěl, Libor nechtěl věřit, ale co mu zbývalo - jinou, pravděpodobnější odpověď nedostal. Po této události kluci začali věřit, že je jim zdejší příroda nakloněna.
„Kokosu bychom se moc nenajedli,“ usoudil po chvíli Filip. „Je dobrý, ale nezasytí. Zkusím sehnat ještě něco jiného.“
A jak řekl, udělal. Kousek od kokosové palmy byl banánovník a vedle fíkovník. Ale jak se pro plody opět dostat? Když Filip u těchto stromů chvíli bezradně postával, proletěl kolem velký pestrý papoušek a zobákem odštípl ze stromů trs banánů a fíků, které Filip dole chytil. „Moc děkujeme!“ zavolal vděčně.
„Není zač,“ odpověděl papoušek. „Až zase budete něco potřebovat, rád vám pomohu a moje přítelkyně opice Grona také. Stačí říci: „Guhemanave, nádherně tu je.“ Tento mocný slogan, můžete používat oba a to platí, i když budete v nebezpečí. Nemyslete si, že tu žádné není. Mimochodem, já jsem Jabo!“ Pak zamával křídly a odletěl.
Když Filip přinesl ovoce k Liborovi, Libor se podezíravě zeptal: „Že on tu někdo žije a ty mi to nechceš říct? Slyšel jsem, jak jsi na někoho mluvil a dokonce jak ti ten dotyčný odpovídal.“ Nenechal ani Filipa, aby mu odpověděl, a nedočkavě přeskočil na jiné téma: „Jak načneme ten kokos?“
Filip odpověděl: „Říkal jsem ti přece, že ten kokos nás nezasytí, podívej, získal jsem nějaké banány a fíky. Nejprve sníme ty.“
„A na co tedy máme ten kokos?“
„Uvidíš! Teď jez.“
Když snědli ovoce, Libor zase spustil: „Máš něco k pití? Mám žízeň a pít z jezírka se bojím.Co když ta voda není pitná?“
„A proč myslíš, že jsem chtěl nechat ten kokos na konec? Napijeme se kokosového mléka.“
„To je skvělý nápad,“ řekl Libor s úžasem: „Ale čím do něj uděláme díru?“
Filip mu ukázal špičatý a ostrý kámen, který si zatím našel.
„Udělám do něj díru špičkou toho kamene, a až vypijeme mléko, můžu z vnitřku odškrabávat kokos nožem a vždy, když na něj budeme mít chuť, tak si trochu dáme. Rozumíš?“
„Jasně,“ odpověděl nadšený Libor. Když se kluci najedli a napili, zjistili, že po sladkém kokosovém mléku mají ještě větší žízeň, než měli předtím.
Poněvadž však Filipa něco napadlo, zavolal: „Guhemanave nádherně tu je!“
„Co to plácáš?“ řekl Libor udiveně.
Vtom přiletěl papoušek a pravil: „Přeješ si něco, Filipe?“
„Ano, rád bych se tě zeptal, Jabo, zda voda v místním jezírku je pitná?“
„Ano, je. Vždyť ji pijeme i my.“
„Děkuji, Jabo,“ řekl Filip.
„Prosím,“ odpověděl Jabo.
„Co to mělo znamenat?“ řekl Libor udiveně.
„Teď už alespoň víš, s kým jsem si to povídal.“
„Ten papoušek mluví,“ řekl nevěřícně Libor.
„Ano, ta opička také a jmenuje se Grona,“ řekl Filip.
„Když se budeš chtít na něco zeptat nebo budeš potřebovat pomoc, stačí říct to heslo, které jsem řekl já a buď přiskáče Grona nebo přiletí Jabo a poradí.“
„Dobrá,“ řekl Libor spokojeně, poprosil Filipa, aby mu ještě jednou zopakoval kouzelné heslo a pak si šli po dobrém jídle lehnout k ohništi. Když se probudili, řekl Libor: „Pojď si hrát na honěnou.“
„No dobrá, ale musíme dávat pozor, abychom tu neponičili přírodu a nezranili nějakého živočicha,“ řekl Filip.
„Ale když se budeme držet kamene nebo skály, tak jsme zachráněni, platí?“ řekl Libor.
„Dobrá, platí, kameny a skály jsou domečky,“ odsouhlasil Filip.
Kluci se tedy začli honit a Grona s Jabem je zaujatě pozorovali.Kluci byli opravdu opatrní. Dávali pozor aby nepolámali jedinou květinu a nezranili jediného motýla, ale i jiné zvířectvo a rostlinstvo. Jabo ani Grona je nemuseli jedinkrát napomenout. Měli radost, že ani při hře kluci nezapomínají na to, jak se mají chovat k okolí, a proto jim za odměnu opět poskytli spoustu dobrých a především výživných plodů jako jsou třeba kiwi.
Kluci žili na této kouzelné pevnině spokojeně, a ani si neuvědomovali, jak čas letí.
Jednoho dne, když si opět hráli na honěnou, vylezl z mezery mezi kameny zeleno žlutočervený had, na první pohled pořádně rozzuřený. Tiše, ale neustále syčel a plazil se stále blíž k Liborově noze. Filip pouze stihl vykřiknout: „Pozor, Libore!“ Ale už bylo pozdě.
Had ve vteřině vystřelil svůj dlouhý, jedovatý jazyk, kterým se zakousl Liborovi do nohy.
Libor se bolestí rozplakal a sedl si na kámen, poněvadž na uštknuté noze nemohl déle stát.
Filip nezpanikařil, zachoval klid a zvolal magické heslo: „Guhemanave, nádherně tu je.“
Okamžitě přiskákala Grona a povídá: „Protože jste tak ohleduplní k našemu lidmi dosud nezničenému prostředí, dám vám liánu, kterou když uvážeš Liborovi nad místo uštknutí, tak se mu nic nestane, přestane ho to bolet a ten hadí jed mu to z těla vytáhne. Liánu mi pak dej zpět a já jí zničím. Ano, Filipe?“
Filip přikývl, udělal co mu Grona řekla, av malé chvilce byl Libor zase na nohou. Od té doby se už ke skalám, kamenůn a balvanům nepřiblížili.
Zanedlouho po této příhodě Libora napadlo, jak dlouho tu vlastně budou a kdy se vrátí domů a také se na to zeptal Filipa. Filip mu neodpověděl, ale zavolal: „Guhemanave, nádherně tu je.“
V tu chvíli se nad jejich hlavami třepotala křídla barevného Jaba, který povídá: „Jaké máte přání?“
„Víš, Jabo,“ začal Filip nejistě. „Rádi bychom se tě zeptali, jak se sem za tebou a Gronou dostaneme, kdybychom se odtud dostali a znovu vás chtěli navštívit.“
„Že jste to vy, tak stačí zavolat druhé heslo: „Cba rád bych viděl Jaba. Vy už chcete domů?“ zeptal se překvapený papoušek Jabo.
„Ne že by se nám tu nelíbilo, ale stýská se nám po domově.Poradíš nám, jak se odtud dostat?“
„Že jste to vy a že jste neporušili ani jedno pravidlo zdejšího ostrova, tak ano. Ale musíte přísahat, že o tomto kraji nebo alespoň o tom, jak se sem dostat, nikomu neřeknete!“
„Přísaháme,“ řekli kluci.
Pak přiskákala i Grona, kluci se s ní a s Jabem rozloučili, slíbili, že je někdy navštíví a Grona s Jabem dvojhlasně řekli: „Tokozopomů, vraťte se kluci domů.“
Když se po několika vteřinách kolem sebe rozhlédli, zjistili, že už jsou zase zpátky doma.
A rádi vzpomínali na ten krásný, ale nebezpečný výlet, na opičku Gronu, papouška Jaba ostrov plný záhad a kouzel. Svůj slib splnili. Nikdy nikomu neřekli, jak se na něj dostat.
únor 2006
Autor: nevidomá Petra Zelenková