Před několika lety žil ve Středozemním moři bílý žralok Šimon, který byl velice smutný.
Trápilo ho, že nemá žádné kamarády. Ani mezi ostatními žraloky se nenašel jediný, který by se s ním bavil. Šimon si nedokázal vysvětlit příčinu toho, proč se mu všichni vyhýbají. Často si kladl otázku: Jsem snad ošklivý, moc zlý nebo jim snad připadám příliš velký? Samota ho trápila a často přemýšlel o tom, že se půjde utopit. Jednoho dne, když jako vždy smutný a se slzami, které mu tekly z očí, plaval sem a tam, připlavala k němu zlatá rybka Andrea.
„Co tak smutnej? Jakej ty můžeš mít důvod ke smutku, když ti patří celý moře?“ zeptala se.
„Jak můžu bejt veselej, když se mi celý moře vyhejbá?“
„Mám nápad, jak bys mohl získat kamarády,“ snažila se zlatá rybka dodat žralokovi alespoň trochu optimismu.
„Od zítřka si beru dovolenou. Potřebuju, abys to za mě vzal.“
„Ale jak poznají, že jsem náhrada za tebe a že jsem přebral tvoji funkci?“ zajímal se žralok.
„Neboj, už mám všechno vymyšlený,“ uklidňovala ho rybka. „Prostě buď zítra v osm třicet tady.“
„Dobře, Andreo. Zítra v půl devátý tu budu,“ zopakoval žralok, aby se ujistil, že si to pamatuje správně.
Když se druhý den oba sešli v domluvenou hodinu na stejném místě jako předchozí den, šplouchla zlatá rybka levou ploutvičkou a v tu chvíli měl Šimon na krku pověšenou ceduli s výrazným, viditelným nápisem: Náhrada za zlatou rybku Andreu.
„Takhle budou všichni vědět, že mě zastupuješ,“ řekla zlatá rybka žralokovi s úsměvem.
„No dobře, ale vždyť se ke mě všichni bojí přiblížit, natož mě o něco požádat. A vůbec, jak víš, že dokážu plnit přání?“
„Tím, že jsem tě pověřila, abys za mě dělal záskok, jsem ti propůjčila svoje magické dovednosti. A co se týče toho strachu z tebe, neboj se. Když bude někdo opravdu v nouzi, ještě rád tě poprosí o pomoc!“
„Jak dlouho budeš vlastně pryč?“
„Určitě čtrnáct dní možná, že i tři neděle.“
„Dobrá, tak už se nezdržuj, já to tu nějak zmáknu, Andreo.“
„Díky Šimone,“ zavolala rybka z pod hladiny a odplavala. Žralok zůstal opět sám. Po chvíli si všiml, že k němu plave velryba Helena.
„Ahoj Heleno!“
„Ahoj Šimone!“ pozdravila velryba hlubokým hlasem. „Neviděl jsi tu někde Andreu?“ „Andrea má dovolenou, zaskakuju ji,“ odpověděl žralok.
„A jo,“ všimla si velryba nápisu.„Víš, Šimone, moje kamarádka velryba Jana uvízla na souši a pokud se včas nedostane zpět do vody, umře. Je to moje nejlepší kamarádka a nerada bych ji ztratila. Jenom nevím, co bych pro její záchranu mohla udělat. Prosím, pomoz jí Šimone!“
„S radostí,“ řekl žralok. Plácl svou mohutnou ocasní ploutví a rázem byla Velryba, která uvízla na souši, znovu ve vodě. Tím si Šimon získal hned dvě kamarádky najednou.
Když odplouvaly pryč, ještě dlouho slyšel, jak na něj svými hlubokými velrybími hlasy volají: „Díky, kamaráde Šimone! Jsi ten nejlepší žralok ve Středozemním moři!“
To žraloka samo sebou potěšilo.
Po několika minutách spatřil chobotnici Lídu, která vypadala ustaraně, ale k Šimonovi se bála přiblížit.
„Sháníš někoho?“ zeptal se žralok.
Chobotnice s vyděšeným výrazem řekla: „Potřebovala bych mluvit s Andreou, ale vidím, že tu nikde není, tak radši zase zmizím.“
„Umíš číst?“ řekl Šimon a ukázal ploutví na svou ceduli.
„To… to…to ji jako fakt zastupuješ ty, Šimone?“ vykoktala chobotnice.
„Jasně. Co potřebuješ?“ Sotva žralok vypustil otázku z úst, všiml si, že má chobotnice všech svých osm chapadel zamotaných a různě zapletených do sebe.
„Kdo Ti to proboha udělal?“ zeptal se vyděšeně.
„Nejdřív mi prosím pomoz a pak ti všechno vysvětlím,“ řekla chobotnice se slzami v očích.
Žralok se už na nic neptal, plácl levou ploutví ze všech sil do vodní hladiny a v příštím okamžiku chobotnice mávala ve vodě opět osmi jednotlivými chapadly.
Než odpádlovala do moře, řekla: „Moc děkuju, Šimone, jsi ten nejhodnější žralok ve všech mořích dohromady.“
To Šimona zahřálo u srdce.
„Mám další kamarádku, jupííí!“ radoval se.
Po chvíli přišel na břeh muž, který do vody pokládal sítě, do kterých se okamžitě začaly chytat menší i větší ryby a sem tam i nějaký ten krab.
Žralokovi bylo jasné, že kdyby někdo z uvězněných s ním mohl mluvit a něco si přát, že by netoužil po ničem jiném, než dostat se na svobodu.
Proto oběma ploutvemi naráz plácl dvakrát za sebou tak rázně, až voda stříkala všude kolem, čímž docílil toho, že v mžiku po hladině plavaly cáry rybářské sítě. Všichni zajatci byli volní. Když si krab Lukáš všiml nápisu, který měl žralok na sobě připevněný, rychle k němu doplaval.
„Díky, Šimone. Nevím, co bychom si všichni počali, kdybys nebyl nablízku,“ poděkoval mu. Potom zavolal na ostatní vysvobozené: „To nás zachránil Šimon!“
Osvobození zajatci chvíli nevěřícně koukali, ale když spatřili žralokovu cedulku, plavali všichni k němu a začali mu děkovat za záchranu.
Žraloka obklopili: chobotnice Eva a Irena, škeble Michala, červené rybky Lenka, Alice, Olga, Erika, Renata, Sandra, Jitka, Tereza, Petr, Martin i Aleš, želva Hedvika se svou sestrou Karolínou a bratrem Kubou, ale také spousta jiných mořských živočichů. Všichni provolávali Šimonovi slávu.
„Jsi ten nejlepší žralok na světě a opravdový kamarád. Od dnešního dne už se nemusíš trápit, že nemáš kamarády. Máš jich spoustu, nemáme pravdu?“ zvolaly barevné rybičky závěrem k ostatním.
„To je pravda, samozřejmě,“ řekl krab a ostatní se k němu přidali.
Žraloka to dojalo a zaleskly se mu v očích slzy. Poprvé v životě neplakal ze smutku, ale štěstím.
Když se druhý den vrátila zlatá rybka z dovolené, ptala se žraloka, jak to zvládl.
„Výborně,“ řekl žralok šťastně, s pusou od ucha k uchu.
„To ráda slyším,“ řekla rybka.
„A jak bylo na dovolené?“
„Báječně! Byla jsem na Kanárech, sešlo se nás tam čtyřicet zlatých rybek. Všechny byly na dovolené a každá odjinud. Když jsem jim sdělila, že jsem si vybrala jako záskok žraloka, zděsily se. Uklidňovala jsem je, že je na tebe spoleh a že mě určitě nezklameš. Až tam poplavu znovu na dovolenou, řeknu jim, že jsi to zvládl na jedničku a že jsi byl nadšený.“
Slova zlaté rybky Šimona opět dojala. Celý naměkko se s ní rozloučil a plaval za svými kamarády.
Autor: nevidomá Petra Zelenková