Petra: Kdo vymyslel název vaší skupiny?
Pavlína Jíšová: (zpěvačka – pozn.aut.) No jo, člověče, tak název naší skupiny byl vymyšlenej
na nějaký schůzi, na který já jsem ještě nebyla, protože Nezmaři existují dvacet pět let. Bylo tam asi sto padesát různých názvů, mezi jinými i název Klívie a nakonec vyhráli Nezmaři. To by Ti spíš řekl náš kapelník, ale prostě Nezmaři vyhráli a já myslím, že to je správnej název.
P: Kdo vám skládá hudbu a texty?
P.J.: Třeba já, (smích) ale to bych kecala, ne jenom já, samozřejmě tak nejdřív Nezmaři dělali převratný písničky, který jim textovali různí kamarádi a nebo původně to byl Pavel
P: Na jaké nástroje se hraje ve vaší kapele?
P.J.: Naše kapela má pět členů, tři chlapi a dvě ženský. Ženský jenom zpívaj, což je výhoda,protože když zavřou pusu, tak mají sbalenej cajk. Kdežto pánové to mají horší. Pánové hrajou na dvě kytary, jednu šestistrunnou, na tu hraje Tonda Hlaváč, na dvanáctistrunnou kytaru hraje kapelník Pavel Zajíc a na kontrabas hraje Pavel Drengubák.
P: Věnují se členové kapely nějakému sportu?
P.J.: No, věnujou se hodně jízdě na kole a pak cvičí takovej zvláštní sport, ono to ještě není nikde evidovaný, oficielně jako na olympiádě nebo tak, ale jmenuje se to zvedání půllitrů (smích).
P: Jaký je váš hudební vzor?
P.J.: No, člověče, já abych ti řekla pravdu, já nic jako moc neposlouchám, protože jak pořád hrajeme, tak mám ráda ticho, ale líbí se mi veškerá dobrá hudba, hlavně hudba, která mě něčím osloví, třeba vlastně hodně mám ráda zpěvačku Joan Osborne. Já si vždycky oblíbím zrovna něco, tak teď naposled co jsem poslouchala, tak to byla deska skupiny Cop, anebo se mi líbí Jablkoň. Třeba taková ta písnička o tetě, jak přijela na ten oběd, jak chtěla tu husu a jak si dala kafíčko a moučníček. Ta se mi moc líbí (smích). Já se napiju zatím, než tě něco napadne. Máš čas.
P: Kolik je let členům vaší kapely?
P.J.: Jako myslíš dohromady? (smích) No, dohromady to teďka těžko spočtu, ale bude nám příští rok dvacet pět let a já jsem v kapele Nezmaři dvanáct let. Vlastně jedenáct a půl, já jsem tam nejkratší dobu. Moje kolegyně Šárka Benetková je tam o rok dýl a pánové
P: Jaký hudební žánr máte ráda? Jako vážnou hudbu.
P.J.: Trošku jsem se jí věnovala na škole, protože mám vystudovanou pedagogickou fakultu – obor čeština-hudební výchova, takže jsem musela poslouchat třeba hodně vážný muziky z toho oboru, musela jsem poslouchat různý opery a tak, ale přiznám se, že mě se nejvíc líbí bigbít asi. Víc jako folk se mi líbí bigbít, ale zase bigbít bych nemohla zpívat, protože bych přišla o hlas, tak proto zpívám folk. Ale já si myslím, že ani nejde o to, jaký to je styl, ale myslím si, že každá písnička, kterou napíšeš, vymyslíš, se dá zahrát různejma nástrojema v jakýmkoliv stylu. Prostě že původní vjem je melodie a text a jak se to zaranžuje, tak potom je to buď folk nebo bigbít nebo dechovka, cokoliv.
P: O čem nejraději zpíváte?
P.J.: O tom, co vidím kolem sebe, a o tom, co cítím.
P: V jakých cizích zemích jste zpívali s kapelou?
P.J.: Nejdál jsme byli v Americe a Kanadě a jinak jsme byli tady okolo všude v těch evropských zemích, třeba v Itálii, v Rakousku, ve Švýcarsku, v Německu, ale nejradši
zpíváme doma, protože tady zpíváme česky a všichni nám rozumí. A víš co? Já ti předám,támhle zrovna jde, náš pan kapelník Pavel Zajíc, jestli chceš ještě se jeho na něco zeptat?
P: Jak vznikl název vaší skupiny?
Pavel Zajíc: (kapelník – pozn.aut.) Název naší skupiny vznikl velice zajímavě, protože jsme se jednoho dne sešli na zkoušce a zjistili jsme, že se musíme nějak jmenovat, samozřejmě, to se tenkrát muselo, tak jsme si řekli, že si nějaký název vymyslíme. Nejdřív jsme se chtěli jmenovat Vbuch, což je takový zvláštní, to je takovej astronomickej termín imploze, to je opak exploze. Exploze je, když prostě něco vybouchne, a imploze, to je opak exploze. To je takový zhroucení hmoty do sebe. Takže jsme si to česky pojmenovali na Vbuch, jenže nám to na krajským kulturním středisku zakázali, protože tomu nerozuměli, tak se toho báli. Tak jsme vymýšleli dál, jak se budeme jmenovat, a sepsali jsme takovej papír, tam jsme si napsali asi čtyřicet názvů a postupně jsme je vyškrtávali od těch nejblbějších, až tam nakonec zůstaly Nezmaři. To jsme ještě netušili, jak se nám to bude hodit (smích).
Autor: nevidomá Petra Zelenková