Jednoho dne, když jsem jela jako obyčejně autobusem do školy, zažila jsem něco neuvěřitelného. Asi tři stanice před konečnou začal zvonit mobil zhruba třem nebo čtyřem lidem najednou. Nastal nepopsatelný zmatek. Všichni začali hledat a vytahovat mobily a dívali se, zda to nezvoní právě ten jejich. Pojednou řidič zpomalil, otočil se přes rameno a podrážděně houkl: "Co se to tu děje, lidi? Vždyť se v tomhle rámusu vůbec nemůžu soustředit na jízdu!"
Když ujel ještě asi dvacet metrů, zastavil a rázně řekl: "Tak a dokud nebude klid, dál nepojedu, šmytec!"
Cestující postupně přijali své hovory a rychle,v tichosti je vyřídili. Když ale všechny hlasy utichly, zpozorovala jsem, že někomu telefon ještě stále zvoní. Také mi neušlo, že slečna, která sedí vedle mě, se pořád mrzutě ohlíží, ale nechápala jsem, proč. Vtom mi někdo zaťukal na rameno a řekl: "Slečno, vy jste hluchá? Copak neslyšíte, že vám zvoní mobil?"
Polekaně jsem vytáhla z kapsy svůj telefon. Opravdu, vyzváněl, div se nestrhal. Na všechny jsem se omluvně usmála a co nejrychleji vyřídila svůj hovor. Teprve pak jsme pokračovali v jízdě.
Autor: nevidomá Petra Zelenková