Jmenuji se Renata. Jsem sedmnáctiletá dívka a jsem na invalidním vozíčku. Chodit mohu jen o berlích a ještě mi to činí problémy. Moje nohy totiž postihla částečná obrna a krom toho mám špatně pohyblivé i ruce.
Se svým handicapem jsem se již smířila, mé postižení je totiž vrozené. Navštěvuji vysokou školu zemědělskou pro pohybově handicapovanou mládež a moc se mi tam líbí. Mám tam spoustu kamarádů i kamarádek a všichni si vzájemně pomáháme. Tato škola mě moc baví.
„Huráááá! Konečně zase prázdniny,“ vykřikla jsem, když jsem úspěšně dokončila třetí ročník. Na letošní prázdniny jsem se obzvláště těšila, jelikož jsem měla slíbeno, že letos poletíme do Španělska. Ne že bych ještě nikdy neletěla nebo nebyla u moře, to ne, ale poprvé jsem se měla podívat do Španělska. Vždy jsem toužila poznat tuto zem. Máma španělštinu perfektně ovládá, tudíž jsem věděla, že nebude problém se domluvit.
Když jsme dorazily na místo, ubytovaly jsme se v tříhvězdičkovém hotelu TADASEENO, který pro nás máma vybrala. Pláže zde byly písčité, nevím, zda bohužel či naštěstí, jelikož po oblázcích by se mi s berlemi špatně chodilo, ale do písku se mi moje pomocné nohy pro změnu značně bořily. Dalo se to však přežít, po některém z oblázků by mi mohla berle totiž uklouznout a už bych ležela.
Chodilo to tak, že mi maminka, která je na mě sama, každý den pomohla do vody, kde jsem se chytila nafukovací matrace a nechala jsem se nadnášet vlnami. Mamka mě vždy hlídala z okna hotelu, který byl vzdálený asi pět metrů od samotného moře.Vždy jsem si přála mít asistenčního psa, nejlépe fenku, černou labradorku. Kdyby se mi toto přání mohlo splnit, přála bych si, aby se jmenovala Jas. Moje pomocnice by měla umět: zapnout a vypnout televizi, otevřít a zavřít dveře, svléknout a obléci mi věci a podávat mi předměty, které mi spadnou, např. mobil, oblečení, příbor a další.
Psa však mít nemohu, jelikož jsme na tom finančně špatně a to z toho důvodu, že žiji jen s maminkou a ta s potížemi zvládá chodit do práce vydělávat a ještě se o mě starat. Tatínek mi zemřel, když mi bylo šest let.
Jednoho dne se stalo něco zvláštního, byla to událost, která změnila celý můj život.
Když mě maminka odvedla do moře a odešla zpět na hotelový pokoj, chvíli jsem plula, držíc se vší silou lehátka, které mě nadnášelo a nedovolilo mi jít ke dnu, přestože jsem nemohla nohama kopat a tím se udržet nad vodou.
Pojednou přišla větší vlna, která mnou příjemně houpla a vyplavila na břeh poklady moře v podobě nádherně tvarovaných mušliček a škebliček.
Pojednou jsem si všimla, že na břehu leží hladký oválný kámen, který byl žluto-červeno-zelený a jeho velikost se blížila velikosti pštrosího vajíčka.
„Zajímavé,“ řekla jsem při pohledu na něj.
Zarazilo mě totiž, že široko daleko nebyl jediný oblázek, všude jen písek a pojednou takový šutrák. Původně jsem si myslela, že ho vyplavila ta velká vlna, ale dělal dojem, že je pěkně těžký. Položila jsem si otázku: „Že bych ho předtím přehlédla?“ ale zároveň jsem se snažila tuto možnost vyvrátit: „To přece není možné. Na pláži dlouhé tři kilometry a plné písku se takovýhle balvan přehlédnout snad ani nedá.“
Šokující chvíle pro mne nastala poté, co jsem asi dvě minuty hleděla na jediný kámen v okolí okouzlena jeho zářivě křiklavými barvami.
Náhle jsem zaslechla: „Ahoj Renato, už tu na Tebe čekám.“
Tato slova pronesl milý, mladý, mužský hlas.
Lekla jsem se, prudce jsem se otočila… Za mnou však nikdo nestál. Byla jsem v moři sama.
Popadl mě strach. Co to bylo? Nějaké nadpřirozené síly či snad pouze halucinace ze sluníčka? Nevím, lépe řečeno v tu chvíli jsem nevěděla. Všimla jsem si však, že hlas se ke mně přihlásil vždy, když jsem pohlédla na ten pestrý kámen. Co to jen může znamenat? vrtalo mi hlavou. Navíc když jsem se na něj podívala, zdálo se mi, že vyzařuje jakousi zvláštní pozitivní energii.
Když jsem se vzpamatovala, opět jsem se na něj zahleděla. Chvíli bylo naprosté ticho. Pomyslela jsem si, že se mi to asi opravdu jen zdálo. Vtom jsem opět uslyšela ten sympatický hlas: „Renčo, neboj se a sehni se pro mne, no na co čekáš? Zvedni mě prosím.“
„Ale kdo jsi a kde jsi?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Vždyť na mě koukáš,“ odpověděl pro mě dosud neznámý.
Pusa se mi otevřela dokořán a oči jsem vyvalila, ani nevím jak. „Ale… ale… ale od kdy kameny mluví?“ vykoktala jsem nevěřícně.
„Nejsem obyčejný kámen. Zvedni mě a já ti vše vysvětlím,“ řekl.
„Ale já se pro Tebe nezvládnu sehnout,“ povídám bezradně.
„Tak se mě dotkni alespoň nohou nebo berlí,“ navrhl záhadný kámen.
„To by Tě bolelo, nechci Ti ublížit,“ namítala jsem.
V tu chvíli jsem ho však už držela v pravé ruce společně s berlí. Musím uznat, že na to, jak je velký, byl podezřele lehký.
„To jsem mluvil já,“ ozvalo se mi z pravé dlaně.
„Od kdy kameny mluví?“ podivila jsem se. „Já už na pohádky nevěřím a navíc tohle není pohádka, ale reálný život,“ dodala jsem nechápavě.
Kámen opět prohodil pár vět: „Já nejsem obyčejný šutr. Pokus se dotknout se mnou alespoň horní části jedné nohy.“
Ruku jsem bez potíží natáhla k levému stehnu a přitiskla na něj kámen.
Ve chvíli jsem zpozorovala, že moje nohy sílí a já mohla stát v písčité mělčině, aniž bych se musela opírat o berle. Ani mi nevadilo, že mi vlny podemílají písek pod nohama.
„To je tvoje práce?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ řekl kámen.
„Ty jsi kouzelný kámen, že?“ ptala jsem se stále a nešlo mi to na rozum.
„Jsem a nejsem,“ tak zněla jeho odpověď.
Přiznávám, že jsem z ní nebyla zrovna moudrá.
„Přijď sem zítra o půlnoci, až bude úplněk.“ Vybídl mě.
„Dobrá,“ souhlasila jsem, aniž bych věděla, jak se proplížím z domu.
Příští noci jsem se ve 23:45 vydala na svou první noční cestu a ještě navíc po pláži.
Když jsem přešla silnici a přede mnou se rozprostírala písčitá plocha pláže, odhodila jsem své berle a za pomoci plazení jsem se snažila přesunout na smluvené místo. Poznat ho nebyl problém, protože jsem si tam jako značku zapíchla do písku klacek, který tam ležel.
„Konečně, jsem u cíle,“ vydechla jsem, když jsem se naprosto vyčerpaná dotkla zmíněného poznávacího bodu.
Mrkla jsem na hodinky, které měly osvětlený ciferník. Ukazovaly za minutu půlnoc. Tak to jsem to zvládla celkem dobře, pomyslila jsem si.
Náhle se ozval mně již známý hlas: „Ahoj Petro, zvládla jsi to výborně!“
Vtom koukám a opět držím v ruce ten zvláštně zbarvený oblázek, jediný na této pláži a zřejmě i v moři.
Byl mokrý, tudíž jeho barvy jen zářily v měsíčním světle.
„Nyní Ti mohu říci pravdu, nyní je ten pravý čas,“ řekl.
Tiše jsem mu naslouchala a on pokračoval: „Moje odpověď na Tvou otázku byla nejasná, vím. Jsem a nejsem, nedivím se, že jsi z mé odpovědi nebyla moudrá. Pravda je, že nejsem kouzelný kámen, ale Kámen Splněných Přání. Mohla bys namítnout, že to je vlastně totéž, ale není. Když si totiž někdo něco přeje, má k tomu nějaký důvod, ale když někdo jen tak něco plácne a je to splněno a dotyčný nemá tušení, jaké následky to bude mít, tak to je jen kouzlo, rozumíš?“
„Ano, “ odpověděla jsem.
Kámen Splněných Přání pokračoval: „Jsme jen tři na světě. Já tady a jeden z mých kamarádů je v Řecku a druhý v Itálii.“
„A proč jsi chtěl, abych přišla právě o půlnoci?“ nechápala jsem stále.
„Víš, o půlnoci máme největší moc a můžeme splnit větší přání, než klasicky za dne,“ vysvětlil mi.
„Tak co bys chtěla? Množství Tvých přání je neomezené.“
Zamyslela jsem se: „Včera jsem si vyzkoušela, jaké to je stát bez pomoci berlí. Nyní bych ráda zkusila i chodit bez berlí. Mám moc ráda psy, a proto bych si přála asistenční fenku černou labradorku, která bude slyšet na jméno Jas,“ řekla jsem zasněně.
V tu chvíli kámen začal produkovat zvláštní energii, která mi vstupovala do celého těla. Moje nohy zesílily a já mohla chodit, jako kdyby mi jakživ nic nebylo.
„Jsi spokojená?“ zeptal se kámen.
„To je nádhera,“ zvolala jsem nadšeně, ale přesto tiše.
„Poněvadž však splnění tak náročného přání může trvat jen čtrnáct dnů, zde je splnění druhého přání.“ prohodil.
V tu chvíli vedle mě stála nádherná černá labradorka. Tiše jsem na ni promluvila: „Jas, Jasinko.“
Koukla se na mě a začala vrtět ocasem.
„Tak to je Tvoje věrná pomocnice, která Ti bude pomáhat, až uplyne doba prvního přání. Jsi spokojená?“ zeptal se tajemný kámen splněných přání.
„Měla bych ještě něco na srdci. Nebudeš proti, když si Tě vezmu na konci prázdnin domů a půjčím Tě mým handicapovaným kamarádům, kamarádkám a spolužákům ve škole? Jistě také touží zažít, jaké to je cítit se alespoň chvíli jako naprosto zdraví lidé, co myslíš?“
„To jistě ano, ale já mám svou moc jen zde, u tohohle moře, právě v těchto místech. Kdo si to zaslouží, jednou na mě narazí sám, jako ty. Stejně to je i s mými kamarády. Ale jsi hodná, že nemyslíš jen na sebe. Musím tě však požádat, abys o mě nikomu neříkala, pouze nejmilejší osobě, kterou máš nejraději, rozumíš? Pokud toto upozornění neuposlechneš, stihne Tě krutý trest.“
„Dobrá, dobrá, budu na to pamatovat,“ souhlasila jsem.
„Každý, kdo si to zaslouží, bude mít jednou šanci mě najít, jako ty. Ale každý má toto štěstí jen jednou, a proto když už nás najde, má neomezený počet přání,“ řekl než jsem otočila své kroky k hotelu.
Rozloučila jsem se s oblázkem a chtěla se vydat do hotelu. Kámen mě však ještě poprosil, zda bych ho mohla opatrně položit do vody, denní slunce by mu prý bralo sílu, kterou potřebuje na plnění přání.
Ráda jsem tak učinila a pak se s Jasi rozběhla příjemně chladným pískem zpět.
U silnice jsem sebrala své pomocné nohy a tiše a nenápadně se snažila dostat zpět do hotelového pokoje.
Máma však byla již dávno vzhůru a lamentovala, co se stalo, kam jsem zmizela.
Když mě viděla, zprvu se lekla. Uklidnila jsem ji a vše jsem jí od začátku vyprávěla.
Byla štěstím bez sebe a z Jas byla také nadšená. Po chvíli mi však řekla: „Musím přiznat, že bych byla šťastnější, kdybys mohla chodit už nastálo a tím pádem jsi nepotřebovala Jas, ale když to nejde, tak alespoň takhle.“
„To víš, mami, také bych byla šťastná, ale musíme být vděčné i za tohle, ne?“ řekla jsem.
Když jsem v září přišla do školy s mou novou kamarádkou a především pomocnicí Jasinkou, všichni ji obdivovali a říkali, jak je krásná.
Byla jsem šťastná a díky ní jsem si získala spoustu nových kamarádů a to i mezi zdravými, kteří mi dodnes v řadě věcí pomáhají.
Co se týče prosby, kterou na mě měl zázračný Kámen Splněných Přání, tak jsem se rozhodla, že tajemství sdělím jen mé mamince a to jsem také dodržela. A když se mě ve škole ptali, kde jsem vzala tak krásnou, chytrou a milou pomocnici, řekla jsem, že jsem ji dostala jako dárek. Což koneckonců nebyla lež.
Dodnes s Jas žiji šťastně a spokojeně a jedna druhé důvěřujeme.
Konec
Říjen 2006
Autor: nevidomá Petra Zelenková