Jednoho dne pan taxikář Ivan z Benešova u Prahy vezl paní Martinu na Prahu 5 k metru. Když ji vyložil a jel zpátky na parkoviště, uviděl před obchodním centrem Anděl postávat podivného stopaře. Řekl si: "Když zrovna nejsem zamluvený, zeptám se ho, kam potřebuje odvézt." Přijel blíž, zastavil a vtom vidí, že ten dotyčný je anděl.
"Mohu Vám pomoci?", zeptal se pan Ivan s úctou.
"Ano, potřeboval bych svézt tímhle směrem", řekl anděl a ukázal doprava.
"Rád vás svezu, ale s těmi křídly se sem bohužel nevejdete".
"To nevadí, ty se dají odmontovat", řekl anděl. V tu chvíli měl v ruce maličký šroubovák a opět povídá panu taxikáři Ivanovi: „Promiňte, ale já si tam netrefím. Mohl byste mi je prosím odšroubovat?“
„Ale jistě,“ odpověděl pan Ivan ochotně. Když našel uprostřed křídel dva malé šroubky, několikrát jimi za pomoci šroubováčku pootočil, uvolnil je a už se křídla dala jednoduše sundat.
„Budete si přát uložit křídla do kufru auta?“ zeptal se pan Ivan.
„Ne, děkuji. Ne, že bych vám nedůvěřoval, ale jsem jistější, když je mám vždy při sobě. Hlavně mi prosím dávejte pozor na šroubečky a šroubováček, ať mi je neztratíte. Bez nich bych byl v pytli.“
„Samozřejmě, dám pozor,“ řekl pan Ivan.
Když si anděl nastoupil, pan Ivan se ho zeptal: „Tak kam potřebujete?“
Anděl mu odpověděl: „Znáte místo, kterému se říká: „Nebeská brána?“
„Ne, ten název jsem nikdy neslyšel“, řekl udivený pan Ivan a dodal: „Kde to má být?“
„Nebojte se, jeďte prosím a já vám řeknu, kde máte zastavit,“ odpověděl anděl.
Pan Ivan tedy nastartoval, ale než se rozjel, ještě se zeptal: „Jste připoutaný, pane anděl?“
„Ano jsem, jste hodný, že máte o své pasažéry strach. A pokud vás mohu poprosit, neříkejte mi anděli, vypadá to divně, jmenuji se Jan.“
Pan Ivan se chvíli ošíval, ale pak si zvykl a říkal andělovi jménem.
Neujeli ani padesát metrů a anděl Jan povídá: „Tady mi prosím zastavte“. Když vystoupil, požádal pana Ivana, zda by mu pomohl přišroubovat křídla. Pan Ivan ochotně vystoupil, přišrouboval andělu Janovi křídla a vrátil mu jeho šroubováček. Pak se anděl Jan ještě zeptal: „Nemám ta křídla nakřivo?“
„Vůbec ne. Máte je stejně jako před cestou,“ odpověděl pan taxikář Ivan.
Pan Ivan se už už chtěl s andělem Janem rozloučit, když vtom anděl ještě povídá: „Jistě se divíš, Ivane, proč jsem zastavil právě tebe, že ano? Vysvětlení je takové, že mě vidíš jen ty, tudíž nikdo z řidičů kromě tebe mě nespatřil. A to proto, že nejsem jen tak ledajaký anděl, ale jsem tvůj anděl strážný. A pokud jde o to, proč jsem chtěl svézt jen takový nepatrný kousek, tak proto že jsem se potřeboval přesvědčit, zda dělám anděla strážného poctivému, spolehlivému a hodnému člověku – obzvlášť spolehlivému, když je řidič z povolání“.
„Teď už všechno chápu,“ řekl pan taxikář Ivan. „A jak jsem ve vaší zkoušce obstál?“
Anděl ho poplácal po rameni a s úsměvem řekl: „Dobře, Ivane, dobře. A za tvou lásku, dobrosrdečnost, spolehlivost a opatrnost k lidem v životě i v tvém povolání ti slibuji, že budeš žít šťastně, budeš zdravý až do konce života a navíc se nikdy nedostaneš do vážnějších sporů, ale i nehody se ti budou vyhýbat.“ Po těchto slovech se s ním anděl rozloučil, Ivan nasedl do taxíka, počkal, až jeho anděl strážný odletí vzhůru k nebi a pak odjel. Zajímavé je, že svého anděla strážného jménem Jan už nikdy nepotkal. Ale nebylo také proč, neboť všechno, co mu předpověděl, se splnilo.
Možná, že každý z nás máme nějakého svého anděla strážného a třeba ho také jednou potkáme, ale opravdu jen jednou.
Říjen 2006
Autor: nevidomá Petra Zelenková