V jedné vesnici žila rodina Nováků. Rodinu tvořil tatínek Novák, maminka Nováková a jejich děti Honza a Michal. Kluci si vždy přáli psa, ale jejich rodiče neměli peníze na rozhazování. Nebyli právě chudáci, to ne, ale peníze jim zrovna nepřebývaly. Jednoho dne, když kluci opět žadonili a přemlouvali rodiče, aby si směli nějakého psa pořídit, se tatínek už opravdu rozzlobil: "Dejte pokoj se psem, víte dobře, že máme peníze akorát na to, abychom se uživili a ošatili!"
"Táta má pravdu,“ dodala maminka. “Nemyslete si, že vám ho nechceme dopřát. Kdybychom měli jen trochu více peněz, klidně bychom vám ho koupili." A s tím se kluci museli spokojit.
Když si jednou odpoledne hráli na zahradě, běžel okolo jejich plotu krásný hnědočerný vlčák a smutně kňučel. Přestože měl obojek a na něm psí známku, v dohledu nebyl nikdo, komu by mohl patřit. Když proběhl brankou do Novákovic zahrady a kluci ho spatřili, hned o něm šli říci rodičům a přemlouvali je, aby si ho směli nechat. Ale rodiče byli neústupní. Tvrdili, že když má pes známku, tak někomu patří a jeho majitel by byl smutný, kdyby o něj přišel. Nakonec ho odvedli na policii, aby podle psí známky určili, komu patří, a vrátili ho zpátky majiteli. Když si ho ovšem policisté pečlivě prohlédli, zděsili se. Měl po těle plno šrámů a ran.
"Ten pes nekňučí ze stesku, ale protože byl týraný. Proto asi utekl. Až se mu zahojí všechny rány, bude opravdu krásný. Do útulku je ho škoda. Nechcete si ho nechat, kluci?"
Michal s Honzou nadšeně přikývli. Vzápětí se ale s obavou podívali na rodiče. V jejich očích byla tak veliká prosba, že to rodiče nevydrželi a oba současně řekli: "No dobrá."
A poněvadž když ho poznali, byl pro ně toulavý, dali mu jméno Tulák. Od té doby si Tulák hrával na zahradě s kluky, rány se mu beze stopy zahojily a všichni spolu šťastně žili a možná žijí ještě dnes.
Autor: nevidomá Petra Zelenková