Ondra je osmiletý chlapec s blonďatými krátkými vlasy a modrýma očima. Bydlí se svou maminkou ve zděném domečku na Šumavě. Tatínek je opustil, když byly Ondrovi čtyři roky. Dodnes Ondrova maminka neví, proč odešel. Nic neřekl, ani nenapsal žádný dopis na vysvětlenou. Zkrátka zmizel. Ondra vždycky toužil poznat svého tátu, na kterého už měl jen kusé vzpomínky. Pamatoval si například, že když mu byly tři roky, šel s rodiči na procházku do lesa přímo za jejich domem. Při procházce se ztratil. Najednou byl na cestičce mezi spoustou stromů docela sám. Chodil sem a tam s vyděšeným obličejem, měl velký strach, dokonce trochu poplakával. Rodiče začali také bědovat. Vtom napadlo tatínka, že vyleze na jeden z vysokých stromů a podívá se, jestli Ondru nezahlédne. Maminka se s očima plnýma slz modlila, aby se jejímu Ondrovi nic nestalo a především aby ho našli, vždyť to bylo její jediné dítě.
„Tam, tam je. Chodí zmateně sem a tam,“ řekl náhle Ondrův tatínek a ukázal nataženou paží hloub do lesa.
Maminka se ihned vydala tím směrem a opravdu – za chvíli objevila Ondru, kterému se koulely po tvářích slzy jako hrášky. Všichni byli rádi, že to dobře dopadlo, a šli zpět domů.
Rok na to opustil manžel Ondrovu maminku i svého chlapce, kterého měl tolik rád.
Když bylo Ondrovi sedm, měl jednou v noci zvláštní sen: Viděl sám sebe jako malého kluka, který stojí na lesní pěšince a s vystrašeným výrazem v obličeji se rozhlíží. Stromy kolem ho pozorovaly a povídaly si o něm mezi sebou.
Náhle jeden statný dub k němu natáhl jednu ze svých větví, spoutal ho a vyzdvihl ho do výšky.
Ondra ve snu začal volat: „Mami, maminko, pomóc!“
„Mlč, kluku,“ řekl výhružně jeden ze stromů.
To už se ve snu objevila i Ondrova maminka.
„Neboj se, chlapečku můj, pomohu Ti. Nedám Tě.“
Sotva to však dořekla, už ji také držel jeden ze stromů ve své mohutné větvi. Co teď? Stisk statných stromů stále sílil, a pokud se jim nepodaří uniknout z jejich spárů, tak je brzy rozmačkají.
Zničehonic stál na cestě směrem z lesa jakýsi mladý muž. Ondra ani jeho maminka ho nepoznávali. Vytáhl cosi z kapsy a hodil to do kmene stromu, který věznil Ondru. Poté udělal totéž stromu, který věznil jeho maminku.
Stromy okamžitě položily své zajatce na zem, zasténaly a opět se staly obyčejnou dřevinou. Mladý muž hodil do kmene každého ze stromů kapesní nůž, čímž oživlé stromy poranil a opět znehybnil.
Když přistoupil blíž, řekl: „Ahoj Ondro, ahoj Adélo.“
„Kdo to je?“ zeptal se Ondra, udivený tím, že ten člověk ví, jak se jmenují.
Ondrova maminka se rozbrečela: „Ondro, to je tvůj tatínek,“ odpověděla.
„Tatínku!“ vykřikl radostně Ondra ve snu, ale pak smutně dodal: „Proč jsi nás opustil? Stýská se mi po Tobě.“
„Sám nevím, jak jsem mohl opustit tvoji maminku a tak milého a chytrého chlapce jako jsi ty, Ondro. Byl jsem hloupý a dnes toho moc lituji.“
„Tak se k nám zase vrať, tati, prosím. Slib mi, že už nás neopustíš,“ žadonil malý Ondra.
„Víš, Ondro, to nezáleží na mě. Byl jsem hloupý, nerozvážný a nepřemýšlel jsem nad tím, co jsem dělal. Rád se k vám vrátím, ale záleží na mamince, jestli mi odpustí a vezme mě zpět,“ řekl tatínek Ondrovi a podíval se po Adéle.
Výraz v jejím obličeji nevypadal dvakrát nadšeně, a proto tatínek řekl: „No tak, Adélo, udělej tomu dítěti radost.“
„A myslíš, že ty jsi mu radost udělal? Máš dojem, že když se mě ptal, kde má tátu, a já mu řekla, že jsi nás opustil a neřekl ani ahoj, že ho to potěšilo?“
Po nějakém čase se však Adéla přece jen nechala obměkčit.
„Ale dělám to jen proto, že nechci, aby moje dítě trpělo a bylo smutné kvůli Tvé hlouposti.“
V tom okamžiku se Ondra probudil, a když zjistil, že je doma stále jen s maminkou a že se mu všechno jenom zdálo, byl velice smutný.
Když mamince o snu vyprávěl, řekla: „Zapomeň na to, tatínek už jistě zapomněl, že má takového šikovného kluka a určitě ho ani nenapadlo, že bys ho rád poznal.“ Po těch slovech se rozplakala.
„Maminko, mami, prosím nebreč,“ žadonil Ondra lítostivě.
Uplynulo asi půl roku. Jednoho dne nečekaně kdosi zaklepal na dveře jejich domečku. Když Adéla, držíc Ondru za ruku, otevřela, uviděla na prahu mladého muže.
Vtom Ondra povídá: „Maminko, ten pán vypadá stejně jako ten v mém snu, jen je o trochu starší.“
V očích Adély se objevilo cosi zvláštního. Vypadalo to trochu jako překvapení, ale více jako vztek a nenávist.
„Adélo, prosím odpusť,“ řekl muž a bylo vidět, že se cítí provinile.
„Byl jsem tenkrát hloupý a nevážil jsem pořádně své činy, dej mi prosím ještě šanci,“ žadonil.
Po pěti minutách ticha a hledění si do očí se ozval malý Ondra: „Mami, řekni mi, co to je za pána.“
„Ondro, tak tohle je tvůj tatínek,“ řekla maminka s povzdechem.
Ondrovi se rozzářily oči: „Tati, tatínku, mě se tak stýskalo, proč jsi se za mnou nepřišel alespoň podívat?“
„Víš, Ondro, byl jsem zbabělý. Udělal jsem chybu a bál jsem se, že mě tvoje maminka nebude chtít ani vidět. Rád bych tě poprosil za odpuštění, Adélo,“ dodal kajícně.
Opět nastalo ticho… po chvíli je přerušila Adéla: „Hodně jsi mě ranil, nejvíc však naše dítě a jistě chápeš, že to ti odpustit nemohu, ale protože nechci, aby můj syn byl díky tvojí hlouposti celé dětství smutný a trápil se tím, kdo a kde je jeho otec, můžeš se k nám vrátit.“
Ondra i jeho otec se zaradovali.
Od tohoto dne žijí spolu. Adéle má s Ondrou kdo pomáhat a Ondra je šťastný, že má s kým chodit do lesa, na ryby a provozovat další aktivity, když maminka Adéla musí vařit.
Je to náhoda, že se návrat Ondrova tatínka, který se Ondrovi zdál, shodoval s realitou, nebo sen něco předpovídal?
srpen 2006
Autor: nevidomá Petra Zelenková