Zajímalo by vás, co se děje v noci se zbožím, které je v obchodech? Myslíte, že nic? Že všechno je tak jako ve dne? To se tedy moc pletete. Poslechněte si, co se například přihodilo onehdy v obchodě s hudebními nástroji, který je v naší ulici.
Po šesté hodině, když pan prodavač Verner zamkl, přetáhl rolety přes skleněné dveře i přes výkladní skříň a šel domů, což nebylo daleko. Vlastně jen pár kroků. Brzy po jeho odchodu se v obchodě začaly dít podivné věci. Nástroje najednou ožily a domluvily se, že si udělají pořádnou párty. „Máme na to právo stejně jako lidé,“ mínil saxofon a samou netrpělivostí si začal profukovat dírky. „Musíme být ale opatrné, aby nás někdo nezahlédl, nebo spíš nezaslechl," zaburácel starostlivý buben. „Mě se to moc nelíbí," zabručela basa. "Vždyť je noc a v noci se má spát. A vůbec, co by tomu řekl pan Verner? Rozzlobí se a za trest nás všechny prodá. To byste přece nechtěly – vláčet se odtud bůhvíkam? Já osobně se žádného večírku účastnit nebudu!"
„Ale baso, užijeme si spoustu legrace a pan Verner se o tom vůbec nemusí dozvědět. Kdo by mu to asi řekl? Žádného udavače mezi sebou přece nemáme!" vypískla lehkomyslně flétna.
"Konec řečí a pojďte to už konečně rozjet,“ zabrnkala šesti strunná kytara. „Kdo začne?“ Chvíli bylo ticho, nikdo se nehlásil. "Když se do toho nikdo nehrne, tak třeba já," ozval se klavír v durové tónině a spustil rockenrollovou melodii z notového sešitu, který ležel na pultě, takže do něj všechny nástroje mohly nahlížet. Netrvalo dlouho a přidala se kytara s druhým hlasem, brzy nato zaduněl buben a třískly činely. Ani flétna nezůstala pozadu, občas pískla do taktu. Sóla se samozřejmě ujal saxofon. Hrál s takovou chutí, až z něj vyletovaly obláčky prachu. „Bra-vo! Do- to-ho!“ tikal do taktu metronom.
Všechny nástroje poskakovaly po obchodě a bavily se, jen basa ani nevrzla. Postávala ve svém koutě a zamračeně tu divokou rockenrollovou párty pozorovala. „Z toho bude malér,“ bručela si pod struny. „Dejte na má slova!“
Z obchodu se ozýval takový hluk, že to zaslechl i pan Verner, který bydlel nedaleko a odpočíval po večeři u otevřeného okna. „To zní jako mé hudební nástroje,“ zamumlal překvapeně a rozhodl se, že půjde zkontrolovat, co se děje. Když se přiblížil k obchodu a zjistil, že rámus vychází opravdu odtamtud, pomyslel si, že je tam zloděj. Nebo možná víc zlodějů! Ozbrojil se starou tenisovou pálkou, která stála opřená o popelnici, a začal odemykat.
Nástroje se veselily dál, protože přes hluk, který vydávaly, neslyšely, že někdo jde. Jediná basa postřehla nebezpečí. „Ticho!“ zabručela. „Všichni na místa! Někdo sem jde!“
Hudba utichla, jako když utne, a nástroje se urychleně vrátily na svá místa, do pouzder a do poliček. Stihly to jen taktak. V příštím okamžiku už cvakl zámek, pan Verner vzal za kliku a vešel. Sotva byl uvnitř, rozsvítil a s tenisovou pálkou připravenou k obraně se rozhlédl. Všechno na svém místě a zloději nikde! Vnitřek obchodu vypadal tak jako obvykle, nic podezřelého se očividně nedělo. Pan Verner z toho byl úplně vyjevený. „To jsem blázen,“ mumlal si a poulil oči, jako kdyby chtěl zahlédnout neviditelné strašidlo. „Vždyť jsem je ještě před chvílí slyšel! Hráli… hráli… co to jen hráli?“ Skladba, kterou si nástroje vybraly ke své noční párty, ležela otevřená na pultě, ale pana Vernera naštěstí nenapadlo podívat se tím směrem. „Asi jsem měl halucinace,“ zabručel nakonec. A protože už bylo pozdě a on byl unavený, zamkl obchod a šel spát. Když jeho kroky dozněly, flétnička tiše pískla: „To bylo o chlup!"
„Já jsem vám to říkala, ale mě nikdy nikdo neposlouchá," zabručela basa „Chudák pan Verner, určitě kvůli vašemu večírku teď nespí a přemýšlí, jestli to byla halucinace, skutečnost, anebo jestli je opravdu blázen a měl by se nechat vyšetřit.To si nezaslouží."
Její slova přivedla nástroje k zamyšlení. „Ano, máš pravdu", souhlasily jeden po druhém. „Nebylo to od nás zrovna fér. Příště už to neuděláme. Pan Verner by byl zklamaný a už by nám nedůvěřoval, kdyby věděl, co se tu dělo", zaburácel buben.
Prvně se do hovoru vmísil také triangl: „Skutečně byste už neměli podobnou divokou akci opakovat. I když se to hezky poslouchalo," cinkl na závěr spokojeně.
Nakonec se všechny nástroje dohodly, že už se to nebude opakovat a že budou dělat panu Vernerovi jen samou radost, protože je na ně hodný, mají ho rády a chtěly by u něho zůstat co nejdéle.
Tak tohle se onehdy přihodilo v obchodě s hudebními nástroji v naší ulici. Myslíte, že za jinými dveřmi a jinými spuštěnými roletami se neděje něco podobného?
Září 2005
Autor: nevidomá Petra Zelenková