Dvojčata Xenie a Rebeka se rozhodly, že oslaví své sedmé narozeniny na pouti plné úžasných atrakcí a uprostřed spousty stánků s všelijakými dobrotami a suvenýry.
Jako první šly na horskou dráhu. Poté na řetízkový kolotoč a lochnesku, kde vyhrály jízdu zdarma, a na řadu dalších známých i neznámých atrakcí. Pak si daly cukrovou vatu a nějaký naprosto cizí kluk jim na střelnici vystřelil dvě stříbrné růže. Navíc si za provázky vytáhly obě stejného plyšového medvídka se žlutou mašličkou pod krkem.
Vypadalo to, že jim dnes štěstí přeje – nejprve vyhrají jízdu zdarma, pak jim docela cizí kluk vystřelí růže a teď si ještě vylosovaly tak krásnou cenu! Měla děvčata takové štěstí snad proto, že slavila narozeniny? Pokud ano, netušila, že ten největší dárek na ně teprve čeká.
Jak se tak Rebeka s Xenií proplétaly mezi davem lidí, náhle spatřily velkou bránu, na které bylo neonovými písmeny napsáno: VSTUPNÍ BRÁNA DO FANTASMÁNIE. Obě děvčátka vstoupila do brány. Před nimi se objevila cestička, která vedla mezi poli a lesy a v jednom místě, na velké louce plné květin, končila. Ano, děvčátka stála na konci cesty a před nimi se prostírala hustá mlha.
Co teď?
„Vypadá to, že se budeme muset vrátit,“ řekla Rebeka.
„Ale kam půjdem? Nikde žádná odbočka nebyla?“ povídá Xenie: „Leda, že by jsme vyšly bránou zase ven odtud,“ navrhla.
„Dobrý nápad, sestřičko, ale myslím, že to nepůjde. Všimla jsem si, že bránu za námi zamkl velký okřídlený klíč, který pak odletěl,“ řekla smutně Rebeka.
„To chceš říct, že tu jsme uvězněné?“ zvolala Xenie vyděšeně.
„Nechci říct vůbec nic. Musí být přece způsob, jak se odtud dostat,“ začala zmatkovat i Rebeka.
Pojednou obě děvčátka zpozorovala, že k nim kráčí mladá usměvavá žena, oblečená do šatů duhové barvy, které sahaly až na zem. Na krku měla perleťový náhrdelník.
Když byla skoro u našich oslavenkyní, jen tak do vzduchu se zeptala: „Někdo tu volal o pomoc?“
„Ano, paní, my,“ řekla dvojčata slušně.
„To je přece Rebeka a Xénie, že ano?“
„Odkud nás znáte a kde to vůbec jsme?“ ptala se děvčátka nechápavě.
„Nejprve mi povězte, co potřebujete, a pak vám odpovím na všechny vaše otázky,“ řekla ta mladá žena.
„Došly jsme až sem a nemůžeme jít dál. Končí tu cesta,“ odpověděly dívky jednohlasně.
„Ano, končí tu cesta, já vím. Takových míst je tu víc. Jste totiž ve Fantasmánii, v zemi všech dětí a já jsem královna této země,“ vysvětlila spanilá žena.
Obě děvčátka se královně uklonila a řekla: „Promiňte paní, netušily jsme s kým máme tu čest.“
Chtěly pokračovat v cestě zpět k bráně, královna je však zarazila: „Nemusíte se ke mně chovat kdovíjak vznešeně. Všechny děti mě berou jako svou kamarádku. Jmenuji se Fantasia a znám jména dětí na celém světě.“
„A poradíš nám, kudy máme jít dál?“ řekla děvčátka, zvědavá, co v této zemi ještě objeví.
„Jak jsem již řekla, jste ve Fantasmánii a na cestě touto zemí bude hrát roli vaše představivost. Když dojdete k podobnému místu jako tohle nebo když vám bude hrozit nějaké nebezpečí, stačí, abyste si vymyslely, jak vaše cesta má jít dál, a pokračování cesty se před vámi objeví.“ Na závěr ještě dodala: „Pozor však na to, že když si každá sestavíte ve své fantasii jiné pokračování cesty, ocitnete se každá jinde, a teprve až zatoužíte být opět spolu, vaše cesty vás svedou k sobě. A pro případ, že byste se dostaly do nebezpečí a nesnází, ze kterých by se vám nedařilo uniknout, dám každé z vás kouzelnou Fantasflétničku, na kterou když třeba jen jednou slabě písknete, přijdu vám na pomoc. To, že vás nějaká taková situace potká, není vyloučené, občas se sem bez pozvání vnutí moje zlá sestra Realis, která se snaží mé království zničit.“
„Dobrá, slibujeme, že budeme na vše pamatovat,“ přísahala Rebeka.
Obě dívky se rozloučily s Fantasiou, otočily se čelem ke končící cestě a k husté mlze a domluvily se, že si představí cestu dál takhle: „Cesta je vystřídaná malým, ne příliš prudkým hlinitým kopečkem s kameny, který když seběhnou, octnou se u jezera. Přes ně se dostanou v loďce, která je uvázaná u břehu.“
A opravdu, sotva si Xenie i Rebeka představily cestu, po které by chtěly pokračovat, mlha se rozestoupila a před nimi se rozkládalo klidné, průzračně modré jezero, na kterém plavaly kachny se svými mláďaty a na jehož břehu byla ke kůlu přivázaná loďka se dvěmi vesly.
Naše cestovatelky nasedly do lodičky. Jedna veslovala a druhá držela kouzelné píšťalky a vždy po nějaké době se ve veslování střídaly. Kachny i kachňata připlavaly až k nim.
Xenie měla v kapse sáček s rohlíkem, který jim zbyl, když si na pouti koupily párek.
„Souhlasíš?“ zeptala se Xenie Rebeky a ukázala na rohlík.
Rebeka okamžitě pochopila, co má její sestra v úmyslu: „Samozřejmě,“ odpověděla s úsměvem.
Xenie nalámala půlku rohlíku na malé kousky a natáhla ruku směrem ke kachnám.
Nejprve k ní opatrně připlavaly kachní matky a vzaly si rohlík, jako by chtěly zjistit, zda dívky nechtějí jejich dětem ublížit. Poté dovolily i kachňátkům, aby si vzala.
Xenie byla unešená. Kachňátka si rozlámaný rohlík brala přímo z ruky.
Když dokrmila, řekla jí Rebeka: „Vystřídej mě prosím.“
„Dobrá,“ řekla Xenie a převzala vesla.“
Rebeka vyndala také rohlík a nakrmila mámy kachny.
Kachny vesele zakejhaly, a když poslední kachna spolkla zbytek rohlíku, hromadně lidským hlasem řekly: „Jste hodná a dobrosrdečná děvčátka. Děkujeme i za naše kachňátka, že jste nás tak dobře nakrmila. Nemusíte čekat pomoc jen od naší paní, královny Fantasii, ale i my vám můžeme v lecčem pomoci. Stačí před sebe nastavit nataženou dlaň, jako když jste nás krmily a my okamžitě přiletíme.“
„Mockrát děkujeme, kachničky,“ řekla dvojčata a odveslovala ke druhému břehu.
Když vystoupily z loďky, spatřily, že se cesta rozdvojuje.
Levá cesta vedla tmavým, hustým lesem a pravá cesta se klikatila obilným polem.
„Tak kterou cestou se vydáme?“ radila se Rebeka s Xenií.
„Já bych šla raději polem, v tak hustém lese může být spousta nástrah a nebezpečí,“ řekla Xenie.
„To je pravda,“ povídá Rebeka. „Ale zase bychom tam určitě zažily nějaké dobrodružství a nakonec máme přece kouzelné flétničky.“
Vtom Xenie začala zmatkovat: „Já… já… já svou flétničku nemám! Musela jsem ji nechat v loďce. Co teď?“
„Neboj se, vždyť jsme sestry a ještě k tomu dvojčata, a proto si musíme pomáhat,“ povídá Rebeka.
Xenie stále ještě nechápala, co má její sestra v úmyslu.
Rebeka však ani chvíli neváhala, nastavila před sebe nataženou dlaň a v tu chvíli obě již slyšely šum mávajících křídel a kejhání zdálky přilétajících kachen.
Za okamžik před nimi sedělo hejno dospělých kachen.
„Volaly jste nás?“ zeptala se zřejmě nejstarší kachna z hejna.
„Ano, moje sestřička Xenie si nechala v loďce kouzelnou flétničku od Fantasii, je pro naší cestu moc důležitá, ale loďka, sotva jsme vystoupily, sama odpádlovala na břeh, ze kterého jsme vyplouvaly, a my teď nevíme, jak ji dostat zpět. Kachničky, buďte tak hodné a pomozte nám,“ prosila Rebeka.
„Jistěže vám pomůžeme, zasloužíte si to za vaše milé, ochotné, laskavé a nesobecké chování,“ řekla nejstarší a nejmoudřejší z kachen.
Potom kejhla na nejmladší z hejna a ta okamžitě vzlétla a za chvíli byla zpět i s flétničkou v zobáku.
„Moc děkujeme,“ řekla děvčátka: „Co jsme dlužné?“
„Nic,“ řekla nejstarší: „To my jsme vám byly dlužné za nakrmení nás a hlavně našich kachňátek.“
„Šťastnou cestu!“ zvolaly kachny sborově, když odlétaly.
„Děkujeme!“ odpověděly dívky a vydaly se do hlubokého tmavého lesa.
Cesta nebyla ani pro jednu nikterak příjemná, připadalo jim to jako strávit noc na starém neobydleném hradě, na kterém straší.
Dupot a funění ježků pod listím a jehličím připomínaly udýchaného běžícího padoucha, který naše hrdinky honí, houkání jen zdánlivě moudrých sov znělo jako žalostné volání o pomoc, díky kterému se nedalo čekat na této cestě nic dobrého.
Rebeka s Xenií však i přesto statečně šly dál po zrádné cestě plné kořenů, které vypadaly jako klubka jedovatých hadů.
Pojednou kolem nich proběhl statný jelen se zlatými parohy a pronesl k děvčátkům: „Ahoj, Rebeko, ahoj Xenie! Nechcete svézt, abyste byly co nejdříve z toho prokletého lesa pryč?“
Děvčátka usoudila, že je to další pomocník královny, a proto s nadšením souhlasila.
Jelen poklekl, děvčátka si vylezla na jeho hřbet, jelen se vztyčil a řekl: „Pořádně se držte!“ Poté se dlouhými, opatrnými, ladnými skoky hnal kupředu.
„Je všechno v pořádku?“ ujišťoval se.
„Naprosto,“ řekla dvojčata nadšeně.
O něco později se Xenie zeptala: „Proč ježci i sovy nahánějí hrůzu a ty nám pomáháš?“
„To je tak,“ začal jelen vyprávět, „sovy, ježci a ostatní zvířata v tomto lese jsou pomocníci sestry mojí paní Fantasii. Chtěla mě také mít pro sebe a to jen kvůli mému vzácnému paroží. Odmítl jsem, a proto mě proklela. Smím se pohybovat pouze na území tohoto zakletého lesa, nesmím ani na krok na území své paní, sic mě stihne krutý trest, přišel bych o celé své paroží. Je pravda, že bych neměl pomáhat ani žádnému dítěti, které se pokusí touto zemí projít, za to mi totiž ulomí jeden z mladých parůžků, ale já vám pomohu, nebojím se jí.“
„Ale to Tě přece musí moc bolet,“ řekly dívky vyděšeně.
„Bolí, ale víc mě bolí, když vidím, jak se snaží sebrat území, které patří Fantasii,“ řekl jelen a smutně zahrabal v prachu cesty kopýtkem.
„A jak bychom ti mohly pomoct?“ zajímala se děvčátka.
„Jedna šance by tu byla,“ povídá jelen. „Ale o to se už pokusilo mnoho dětí, které tu byly a zle skončily.“
„A co to tedy je, třeba to zrovna zvládneme,“ vyzvídala Rebeka.
„Dobrá, musíte se dostat do zámku Realis, sestry mojí paní, který se nachází na konci této země, a aniž by vás zahlédla jí jakýmkoliv způsobem znemožnit přístup k prstenu s velkým černým kamenem. Je to prsten, který jí dává sílu a díky kterému zničí vše, na co si vzpomene.“
„A co se nám stane, když nás zahlédne?“ zeptala se rozechvěle Xenie.
„Stejně jako desítky dětí před vámi promění i vás ve své pomocníky,“ odpověděl jelen.
Po jeho slovech Rebeka pochopila: „Takže ty ježci, sovy a ostatní zvířata v lese…?“
„Ano,“ řekl jelen smutně: „To jsou zakleté děti, které se pokusily zachránit Fantasmánii, ale protože neunikly zlým silám Realis, musí jí nyní sloužit,“ potvrdil Rebečina slova.
Les se zdál být nekonečný a stromy vypadaly, že je pozorují.
V tom se jelen zahleděl do dálky a povídá: „Vydržte, ještě pár skoků a jsme na místě.“
A opravdu. I Rebeka s Xenií už viděly světlé místo, které značilo konec lesa.
Když byly venku, rozloučily se s jelenem a poděkovaly mu za pomoc.
Než se dal jelen do běhu nazpět, ještě povídá: „Spoléhám na vás nejen já, ale celá Fantasmánie, včetně Fantasii. Mimochodem omlouvám se, že jsem se zapomněl představit, jmenuju se Fantasta. Kdybych vám mohl být nápomocný, stačí zahoukat jako jelen a já přiběhnu.“
„Mockrát Ti děkujeme, Fantasto,“ zavolala děvčátka a vydala se cestou, klikatící se napříč loukou, která byla plná čarokrásných květin.
Náhle se však louka změnila v bažinu. Byly v ní v pravidelných rozestupech placaté kameny, po kterých by se mohlo přejít na druhou stranu, ale byly moc daleko od sebe, a tudíž se nedalo přeskočit z jednoho na druhý.
„Co teď?“ řekla Rebeka bezradně.
„Pomůžu vám,“ ozvalo se pojednou za zády našich cestovatelek.
Když se ohlédly, spatřily nádhernou bílou klisničku se zlatými kopyty a s černou, ve větru vlající hřívou.
„Ahoj holky, já jsem Fantastika a pomůžu vám přes ten močál,“ řekla sněhobílá klisnička. „Nasedněte na mě. Obávám se však, že s oběma najednou to nezvládnu, nejprve přenesu jednu a pro druhou se vrátím.“
Když Xenie seděla na jejím hřbetu, Fantastika ladnými skoky přeskákala po kamenech na druhou stranu bažin, pak se vrátila pro Rebeku a stejným způsobem ji dopravila k sestře.
„Když budete potřebovat mou pomoc, stačí zařehtat a já přicválám. Mohu vám být opravdu nápomocná, moje kopyta mají zvláštní sílu. Kam někoho kopnou, ta část těla mu odpadne a již nikdy nepřiroste. A nyní se dejte opět na cestu. Váš cíl není daleko a doposud jste si počínaly opravdu skvěle, tak jen tak dál,“ povzbuzovala děvčátka Fantastika.
Dvojčata poděkovala za pomoc a již značně znavená se vydala vstříc cíli.
Z ničeho nic si sestry všimly, že se před nimi tyčí velký tmavošedý zámek, na jehož věžích vlály černé vlajky a na hradbách sedělo mnoho havranů a dravců.
Když přišla Xenie a Rebeka blíž, poznaly, že zámek nemá žádné dveře, jen dvě okna, která však byla příliš vysoko na to, aby se k nim děvčátka dostala.
Chvíli bezradně přecházely sem a tam, když vtom se k nim z nebe snesla nádherná bílá labuť, která řekla: „Sedněte si mi mezi křídla a pevně se držte.“
Když se dvojčata bezpečně usadila podle labutích pokynů, jejich pomocnice s nimi vzlétla vzhůru k jednomu z otevřených oken.
Rázem se k nim slétlo hejno havranů a dravců a už se chystali, že dívky i s jejich pomocnicí uklovají a roztrhají ostrými drápy.
Labuť začala divoce mávat křídly a klovat do každého opeřence, který se k nim přiblížil. Náhle Rebeku něco napadlo a zařehtala jako kůň.
V tu chvíli k nim z oblaků letěla Fantastika, která se pustila do zlých opeřenců svými mocnými kopyty.
Za okamžik byli všichni havrani i dravci pobyti a dívky měly volnou cestu.
Ta nejhorší část byla však teprve před nimi.
Labuť a Fantastika pomohly děvčátkům do okna a pak jim řekly: „Zbývá vám nejtěžší, ale nejdůležitější úkol. Počkáme na vás tady venku a pomůžeme vám při zpáteční cestě.“
Rebeka a Xenie se tiše rozhlížely po místnosti do které se dostaly otevřeným oknem.
V místnosti nebylo nic, kromě dřevěného stolku, na kterém byla krabička potažená černou kůží. Na židli, která stála vedle stolku, spal sup s velkými ostrými drápy. Zdi byly zašedlé a podlaha potažena tmavohnědým kobercem. Vedly odtud jen jedny dveře.
Xenie šťouchla do Rebeky a beze slov, jen gesty se jí zeptala: „Na co čekáme?“
„Vidíš toho supa? Určitě tu krabičku hlídá,“ odpověděla jí Rebeka rovněž posunky.
„A co to znamená? Že v ní je ten prsten a mi jí musíme co nejrychleji a samozřejmě i nejopatrněji a nejtišeji sebrat a honem pryč,“ zašeptala Xenie.
„Dobrá,“ řekla Rebeka, sundala si svoje boty, aby její kroky byly co nejtišší, poprosila Xenii, aby jí je podržela a zamířila ke stolku. Přitom nespustila oči z ještě stále spícího strážného supa.
Sotva však uchopila krabičku, sup se probudil a spustil takový poplašný křik, že to muselo být slyšet po celé Fantasmánii.
Rebeka krabičku pevně stiskla a hbitě nasedla na Fantastiku, Xenie zase usedla mezi labutí křídla a za pomoci svých pomocnic se kvapem vzdalovaly od hradu.
„Co teď ale s tím prstenem? Musíme ho co nejdříve zničit!“ připomněla Xenie.
„Tentokrát vám poradit nemůžeme,“ řekla labuť.
Fantastika ještě dodala: „Splnění úkolu je jen a jen na vás“
„Dobrá, dobrá, jen prosím co nejrychleji odtud! Realis je nám v patách!“ řekla zděšeně Rebeka.
Opravdu, Realis se bleskurychle hnala na bílém jednorožci se zlatým růžkem.
„Nepatří ten jednorožec také Fantasii?“ zeptala se Xenie labutě.
„Jak jsi to uhodla?“ podivila se labuť.
„To je jednoduché, Fantastika má zlatá kopýtka, Fantasta má zlaté paroží a oba patří Fantasii, tak mě napadlo, jestli náhodou i jednorožec není její,“ řekla Xenie.
„Proč tedy slouží Realis?“ zeptala se Rebeka.
„Stejně jako chtěla získat pro sebe Fantastu, chtěla získat i jednorožce. Jelikož ale Fantasta pro ni odmítl pracovat, postihl ho trest. Jednorožec neměl odvahu jí odporovat, a proto skončil jako její pomocník,“ odpověděla Fantastika za labuť.
Za okamžik naše dvojčátka přelétala nad prokletým lesem.
„Honem, dolů!“ šeptla Xenie a tiše dodala: „Mám nápad.“
Když byly kousek nad zemí, Xenie zahoukala jelením hlasem a Fantasta se již svými skoky hnal k nim.
„Fantasto, rozdupej prosím kámen na tomto prstenu na co nejmenší kousky,“ poprosila Xenie jelena.
Jelen jednou dupl na prsten, kroužek se zohýbal a z kamenu zbyla jen neviditelná zrníčka.
V tu chvíli se ozvalo ukrutné zaječení a Realis se vypařila jako pára nad hrncem.
Rázem místo houkajících sov i dupajících a funících ježků bylo všude kolem slyšet dětský smích.
Ano, všichni byly vysvobozeni a země Fantasmánie zachráněna. I Fantastovi na paroží znovu vyrostly výběžky, které mu Realis ulámala.
Děti i Fantasta přišli za nyní už opravdu hrdinkami Rebekou a Xenií a hromadně jim vyjadřovali vděčnost: „Děkujeme za záchranu. Byly jste opravdu statečné.“
To už se k nim však slétaly i kachny se svými kachňátky, aby jim také pogratulovaly k jejich výkonu. I jednorožec právě přistával a šel děvčátkům poděkovat za vysvobození ze služeb zlé Realis.
Náhle je však přerušila Rebeka: „Neděkujte nám, nebýt vás stěží bychom se přes mnohá místa dostaly.“
Xenie ji doplnila: „Ano, to je pravda, sami jste se zasloužili o svobodu této země. Ještě ale musíme zcela dokončit naše dílo,“ prohodila k Rebece a ukázala na zohýbaný kroužek, který z prstýnku zbyl.
„Je tu někde možnost zapálit oheň?“ zeptala se Rebeka, poněvadž tentokrát dostala nápad ona.
„Bohužel, není,“ řekla labuť.
„Ale jistě, zachránkyně mé země,“ povídá kdosi stojící opodál milým hlasem.
Ano, byla to Fantasia, která také přišla říci děvčátkům své díky.
„Fantastiko!“ oslovila Fantasia klisničku. Ta začala hrabat svým pravým předním kopytem, až vyhrabala díru, do které pak děti nanosily větvičky, které posbíraly a jednorožec nakonec namířil svůj růžek do díry, čímž klacíky podpálil.
Oheň byl mírný, ale dostačující k provedení Rebečina plánu.
Rebeka do něj vhodila kroužek, který z prstýnku zbyl. Kroužek se roztavil stejně rychle, jako se rozplynula Realis.
„Ale co uděláme se zámkem tvojí zlé sestry?“ zeptaly se dívky ustaraně.
„S tím si nemusíte dělat starosti, o ten už se postarám sama, vy už jste svůj úkol splnily,“ odpověděla s úsměvem šťastná Fantasia.
„Už budeme muset domů, prosím řekneš nám kudy?“ řekla dvojčata Fantasii, smutná, že už musí Fantasmánii opustit.
„Samozřejmě, že vám ukážu cestu domů, ale jen tak vás nepustím. Za to, že jste naši zemi zachránily a navíc jste nepotřebovaly ani moji pomoc, splním každé z vás dvě přání a ještě vám daruji kouzelné flétničky, na které když písknete, tak bude zlo vždy potrestáno,“ řekla Fantasia.
„Dovol nám prosím, abychom se o něčem poradily,“ poprosila Rebeka.
„Dobrá,“ ráda svolila Fantasia.
Rebeka vzala Xenii za ruku a odvedla jí opodál, kde jí cosi pošeptala.
Když za okamžik obě opět přistoupily ke královně, všem jejím pomocníkům a radujícím se vysvobozeným dětem, Rebeka řekla: „Shodly jsme se na tom, že máme obě stejná přání.“
„Ano, moc by jsme si přály, aby dobří lidé a především děti na celém světě byli šťastné a zdravé,“ přidala se Xenie.
„Dobrá a co to druhé přání?“ zeptala se královna Fantasia.
„Druhé přání zní, aby se na světě neválčilo a nevraždilo,“ vyslovila Xenie druhé přání.
„Dobrá, vaše přání je již splněno. Potěšily jste mě, že vaše přání nebyla sobecká a že jste nemyslely jen na sebe,“ pravila Fantasia děvčátkům. Pak mávla rukou a přímo před nimi se objevila brána s barevně svítícím nápisem: „DOMŮ Z FANTASMÁNIE.“
„Tudy vede vaše cesta domů,“ řekla usměvavá královna
„A pokud byste nás někdy chtěly navštívit, stačí na flétničku dvakrát jemně písknout,“ dodala nakonec.
„Dobrá,“ řekla dvojčata vesele, se všemi se rozloučila a s flétničkami v rukou zamířila k bráně vedoucí zpět na pouť.
Říjen 2006
Autor: nevidomá Petra Zelenková