OBYČEJNÝ VÝLET S NEOBYČEJNÝMI ZÁŽITKY
V pátek 12. října 2007 mi kamarádi Honza s Veronikou, pejskaři v lesoparku Hvězda na Petřinách (pro neznalce tj. Praha 6) při našem společném venčení našich čtyřnožců řekli, že pojedou druhý den do Holešovické tržnice (ještě stále Praha už však 7) nakupovat. Projevila jsem zájem jet s nimi. Proč? Jsem jeden z lidí, kteří nakupují dárky celoročně. Když někde vidím něco zajímavého případně hezkého (nejlepší je kombinace obojího) tak to koupím a až přijde vhodná příležitost, tak vymyslím, koho tou onou věcí obdaruji.
Druhý den mě podle domluvy doma kamarádi vyzvedli a jelo se. Jeli jsme tramvají č. 1. až na místo. Když jsem si to šinula ke dveřím, šťouchla jsem do osoby, která stála u řidičovi kabinky, tudíž i u schodů. Po té, co jsem do něj drcla jsem dotyčnému řekla: „Honzo, co je? Tak jdi. Co se děje, Honzo jdi?!“ Ve chvíli, kdy mi dotyčný, mě naprosto neznámým hlasem řekl: „Já nevystupuju, já nejsem Honza,“ se z nástupního ostrůvku ozval smích a Verča mi oznámila: „Pojď, Honza už dávno vystoupil“ a on mi to ještě potvrdil:„Když ty si vystupovala, já už byl dávno venku, šel jsem jako první.“ Všichni tři jsme se tomu smáli. „No to to začíná.“ Poznamenala jsem.
Záměr kamarádů vypravit se nakupovat zrovna sem byla koupě kalhot a bot. Chodili jsme mezi stánky a hledali stánek s oblečením, ve kterém by měli kalhoty vzhledově-kvalitně, ale i cenově vyhovující Honzovým požadavkům.Po obejití několika stánků s oděvy konečně narazil na kalhoty, které si po vyzkoušení odnesl. I Verča začala hledat kalhoty (na sebe). Po nějaké době měla v hledání také úspěch. Náhle se začaly ozývat naše prázdné žaludky. Navnadila jsem Verču na langoše, kterého jsem si vždy dávala jako malá, když jsme sem jezdily nakupovat s mamkou. Dali jsme se do pátrání po stánku s langoši. K našemu zklamání jsme zjistili, že nějakej chytrák, kterej neví jaká pochoutka je langoš, tu jejich prodej zrušil. Popravdě řečeno, co se týče občerstvení, málem jsme padli hlady. Našli jsme jen jeden stánek. Je pravda, že jsem v téhle tržnici byla naposled ve svých asi šesti letech, netušila jsem však, že odtud zmizí: lázeňské oplatky, točená zmrzlina, již zmiňované langoše, apod. Honza a Verča si dali cheesburger a já smažený sýr v housce. Když jsme se nasvačino-obědvali vklouzli jsme do jednoho z místních kamenných obchodů, kde si Honza dlouho a pečlivě prohlížel společenské boty, jejichž koupě byla cílem. Nakonec se ale rozhodl pro botasky. A poněvadž měli cíl, kvůli kterému sem jeli splněný, chodili jsme mezi stánky, oni mi popisovali co kde mají a který stánek právě míjíme. Když mě náhodou něco zaujalo, Verča mi to podala na ohmátnutí. V jednom místě jsme míjeli stánek, od kterého byla slyšet praštěná, nesmyslná melodie. „Co to je?“„Já ti to pak vysvětlím.“ Řekla mi Verča stydlivým hlasem. Podle jejího tónu jsem už něco tušila.Pojednou mě co si trefilo…
„Co to bylo?“
„To byl badmintonový košíček.“ Odpověděl pobaveně Honza.
Nebudete tomu věřit, ale opravdu. Bylo to tak. V uličce, kterou jsme procházeli, hráli mezi stánky dva prodávající badminton. Omluvili se, my šli dál a oni pokračovali v pinkání.
Stále jsme pátrali po něčem s Beruškou. Věc s tímto motivem nebo přímo Berušku (z jakéhokoliv materiálu) jsem sháněla pro nejlepší kamarádku, která je sbírá.Nepochodila jsem. Beruščí věci v tržnicích tohoto typu nevedou. Kdybych měla popsat co v tržnici mají pro ty z vás, kteří jste tam ještě nebyli a třeba se tam chystáte, tak: převažují hadry a dále tu najdete: uličku jen se zeleninou a ovocem, pískající a jinak ozvučené hračky, ručníky v barvách a s nápisy fotbalových clubů, elektroniku a to je asi tak všechno, co se tu dá vidět. Jak jsme tak chodili a hledali stánek s něčím inteligentním, z ničeho nic se z davu lidí vyřítil cyklista, který mě málem sejmul.
„Je to možný?“ byl můj komentář.
Verča se jen smála a řekla: „To budeš mít z návštěvy Holešovický tržnice zážitky co?
„No počkej, to ještě nejedeme domu. Já myslím, že cyklistou to nekončí,“ řekla jsem, když jsem viděla, jak se ten den daří včetně cesty MHD.
„Myslíš?“ řekla pobavená Verča.
„Co bys ještě chtěla? Ti nestačí bejt v Holešovický tržnici trefená bedmintonovým košíčkem a skoro přejetá cyklistou?“ ptal se také dobře se bavící Honza.
Dobrá nálada byla všestranná. Taky jsem se smála. Že zažiju v tržnici příhody podobného typu jsem opravdu nečekala. Jak už jsem řekla, tušila jsem, že tohoto dne zažiju ještě něco neobvyklého. Už zase jsme byli v úrovni stánku, u kterého byla slyšet ta přiblblá melodie.
„Si řikala, že mi vysvětlíš co to je za melodii,“ připomněla jsem Verče.
„No já ti to potom řeknu, ale teď ne.“ Řekla Verča opět s podivným úsměvem.
Ve chvíli, kdy mi chtěla říci tak jdem jsem do rukou dostala to, co hrálo skutečně připitomělou hudbu. Byl to velký – Neruda by řekl: „Kam s ním?“ hnědý, plyšový penis, který jak už jsem zmínila hrál jakou si nemožnou hudbu. Svůj výraz, ve chvíli kdy mi ho vrazil prodávající do ruky neumím popsat. Urychleně jsem mu ho vrátila a zavelela jsem: „Jdeme!“ Když jsme od stánku odešli, řekla Verča: “No tak už víš co to bylo?“ „Hm, teď už jo.“
„To musel udělat schválně.“ Usoudila Verča po chvíli.
Když Honza viděl, jak jsem z toho vyvalená, tak se smál a smál a smál.
Smějící se Verča zopakovala svůj názor, proč to Číňan udělal: „To fakt udělal schválně. Viděl, že nevidíš, tak ti dopřál, aby sis ho ohmátla.“ „Hm, to nemusel. Nemusím mít všechno.“ Ještě chvíli jsme courali mezi stánky a kličkovali mezi lidmi a pak se chystali k odchodu. Nakonec jsem koupila skleněný kvádr ve kterém byl laisrem udělaný obrázek buldočka. Pani měla i kvádry s jinými obrázky, ale pod nimi byl nápis „I love you“. Což by nebyl dárek pro kohokoliv. Ještě jsem nevymyslela komu buldočka dám, neznám nikoho, kdo má tohle plemeno. Však on se někdo časem najde. Po té jsme vyrazili na zpáteční tramvaj. Cesta již proběhla tradičně, bez dalších netradičních zážitků.
Na tuto nákupní výpravu vzpomínám dodnes. Byla spousta legrace.
Autor: nevidomá Petra Zelenková