Jmenuji se Monika a bydlím se svým přítelem Michalem v rodinném domku na Moravě, kde spolu žijeme spokojeně už devět let. Rodiče nemám. Otec zemřel při autonehodě, když mi bylo deset, a matka v mých sedmnácti podlehla rakovině. Jejich ztráta mě opravdu ranila a jediný, kdo mě dokázal psychicky podržet a být mi oporou, byl můj přítel Michal.
Jak tak roky ubíhaly, blížily se moje třicáté narozeniny. Michal se snažil při každé příležitosti ze mě dostat, co bych potřebovala a hlavně z čeho bych měla největší radost. Chtěl mi k mým kulatinám dát nějaký velkolepý dárek, přestože jsme oba dobře věděli, že to, co bych si přála skutečně nejvíc, mi nikdo už nikdy nedá. Ano, mám na mysli mít zpět oba rodiče. To je mé doživotní největší přání, přestože vím, že je nesplnitelné.
Ale poněvadž se občas našlo něco, co se mi za výlohou obchodu líbilo, dávala jsem mu to najevo, abych mu jeho situaci usnadnila.
Také jsem si, a to už jako malá holka, moc přála psa. Malého, roztomilého pejska na mazlení a hraní, nejlépe bígla a nebo bišonka. Věděla jsem však, že se domácího mazlíčka asi nikdy nedočkám. Nebyli jsme na tom s Michalem totiž finančně zrovna nejlépe, poněvadž mu šéf podniku, kde pracoval, dal okamžitého padáka, k čemuž řekl jen následující: „Jste málo produktivní. Náš závod potřebuje výkonnější zaměstnance, pane Teluku.“
Oba jsme byli jeho vyhazovu zdrceni a to tím víc, že Michal si byl téměř stoprocentně jistý, že ho šéf pan Fousál vyrazil jen proto, že mu zkrátka neseděl. Vždyť na jejich pracovním vztahu bylo divné už to, že pan Fousál všem zaměstnancům tykal, jen Michalovi vykal. Zkrátka měl na něj spadeno.
Od té doby Michal nenašel žádné pořádné zaměstnání a vydělával pro nás po brigádách.
Když jsem se v den svých narozenin ráno probudila, spatřila jsem vedle postele proutěný košík, ve kterém ležel jakýsi balíček zabalený do teplého svetru. Opatrně jsem se sehnula ke svému překvapení zjistila, že svetr znám. Patřil kdysi mému otci a měl ho tak rád, že ho nosil skoro pořád. „Kde se tu vzal?“ problesklo mi hlavou. „V tomhle domě přece už žádné věci po mých rodičích nezbyly.“
Klekla jsem si ke košíku a opatrně uchopila balíček. Byl teplý, třásl se a vycházely z něj podivné zvuky. Rozbalila jsem ho… Uvnitř bylo do klubíčka schoulené malé štěňátko bígla.
„To jsi nemusel, Michale!“ zavolala jsem užasle do kuchyně na Michala. Nebylo mi jasné, kde vzal tolik peněz. Štěně přece není žádná levná záležitost!
Vtom jsem objevila na dně košíku zastrčenou obálku. To už mi začalo být podezřelé. Proč by mi Michal nechával u dárku vzkaz, když mi přece mohl popřát osobně?
Roztrhla jsem obálku a přečetla si dopis napsaný modrým inkoustem:
Moniko, k Tvým dnešním výjimečným narozeninám Ti přejeme…
V tu chvíli se z kuchyně konečně ozval Michal: „O čem to mluvíš? O co jde? Co jsem nemusel?“
„To je dobrý, toho si nevšímej,“ řekla jsem, protože jsem pochopila, že když je dopis psán v množném čísle, od Michala nejspíš nebude. Znovu jsem se zabrala do čtení…
Hodně štěstí, zdraví, životních i osobních úspěchů a ať vám to s Michalem dlouho vydrží ti přeje
Matka Romana a otec Hynek
Přeběhl mi mráz po zádech. Ještě jednou jsem očima letmo přelétla list papíru s přáním. Zpozorovala jsem, že rukopis je naprosto totožný s rukopisem mého zesnulého otce. Ani rukopis matčina podpisu mi nebyl cizí. Ano, jsem si tím naprosto jistá, vzpomínám si, že stejným stylem mi podepisovala žákovskou knížku a navíc její jméno bylo na dopise napsáno červenou propiskou, kterou měla obzvlášť v oblibě. Buď si tu ze mě někdo dělá legraci, nebo… ale to přece není možné, Michal by se nikdy matčin ani otcův rukopis nenaučil napodobit!
Žádné realistické vysvětlení jsem nenašla. Dodnes je dárce, který mi dal můj od dětství vysněný dárek, velkou záhadou a pravděpodobně ji nikdy nevyřeším. Vlastně po tom ani netoužím. Záhady jsou přece součástí života. Možná je život sám tou největší záhadou vůbec.
Autor: nevidomá Petra Zelenková